Představitel Toniho Erdmanna Peter Simonischek: Nejlepší vtipy jsou většinou ty blbé
Falešný poradce a falešný velvyslanec, ale opravdový otec. Herec z nejoceňovanějšího filmu roku 2016 mluví o svém smyslu pro humor, natáčení Toniho Erdmanna, štěstí z dokončeného filmu i o Otomaru Krejčovi.
Toni Erdmann je film, ve kterém k sobě hledají cestu otec a dcera. Otec je neobvyklý vtipálek, který si rád nasazuje umělé zuby a bizarní převleky. Jeho dcera se snaží být výkonnou součástkou mezinárodního ropného byznysu a právě pracuje v Rumunsku. Právě tam si její otec tak trochu přepadne a vymyslí si jméno Toni Erdmann.
Film dostal cenu LUX, je nejlepším filmem podle kritiků v časopisech Sight and Sound a Cahiers du Cinema anebo Film Comment, vítězem Evropských filmových cen a horkým kandidátem na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film. Kromě mnoha filmových anket a cen, ve kterých Toni Erdmann zvítězil, je to také film roku podle naší vltavské ankety, kterou jsme vysílali před Vánoci.
Čtěte také: Nejlepší filmy roku 2016. Německý snímek Toni Erdmann kraluje letošku
Toniho Erdmanna ve Slově o filmu rozebíráme ve třech rozhovorech - s režisérkou Maren Ade, představitelem hlavní role Peterem Simonischekem a také s producentem Jonasem Dornbachem. A v pořadu zpívá i falešná Whitney (Schnuck) Houston.
Čtěte také: Maren Ade o filmové události roku: Toni Erdmann je tak radikální, jak jen to šlo
Rozhovor s Peterem Simonischekem přinášíme i v textové podobě.
Změnila vás nějak role Toniho Erdmanna?
Osobně? Ne, to ne. Herectví mě živí už 50 let. Byl jsem člen různých divadelních společností v Německu, ve Švýcarsku, teď jsem ve Vídni v Burgtheatru. Působím hlavně u divadla. Ale když se objeví nějaký pěkný scénář, tak jdu za vedením divadla a řeknu, že bych si chtěl vzít od divadla dovolenou. A oni někdy řeknou, no tak jo. To proto moje filmografie není moc soustavná.
Někdy zase hraju jen menší roli, jsem na place jenom pět dní. Hodně to záleží na tom, jak mě uvolní moje domovské divadlo. Ptal jste se ale, jestli mě Toni Erdmann změnil. Nezměnil, protože už jsem toho hrál spoustu, a kdyby mě role měnily, už bych se sám v sobě dávno ztratil.
Tahle role má vážnou i komediální stránku. Hodně lidí se ptá na německost toho smyslu pro humor, kterým Toni Erdmann vyniká.
Možná proto si tvůrci vybrali Rakušana. Já jsem totiž Rakušan! Rád točím komedie. Je to málokdy, ale když se ke komedii dostanu, tak ji dělám velmi rád. A je to celé díky Maren Ade, že ve mně uviděla ten potenciál pro Toniho. Vůbec jsme se před tím neznali, setkali jsme se až na castingu.
Můžete nám říct víc o castingu? A taky - podle toho, co vím - jste před natáčením hodně zkoušeli.
Ano, je to pravda. Myslím, že jsem byl na castingu dvakrát a pak se pro mě Maren Ade rozhodla. Na konkurzu nikdy nejste sám. Od začátku to bylo hodně otevřené a šlo to hodně lehce. Žádný stres! Necítil jsem se jako u přezkoušení. To je určitě režisérská kvalita Maren Ade, že dokáže navodit atmosféru, ve které na sebe necítíte žádný tlak. Je to jedno z tajemství Marenina úspěchu. Umí vyjít s herci a celým štábem.
Samotná práce žádná sranda nebyla, byla to dřina. Hodně natáčecích dní. Hodně opakovaných záběrů. 56 natáčecích dní je opravdu hodně. Někdy to nejde snadno. Kazí se počasí, cokoliv. Na natáčení ale nebyla ani jeden den špatná nálada.
Maren Ade měla krabici s maskami a převleky. Jak vás dokázala inspirovat pro vtip ve filmu?
Ano, Maren ráda provokuje herce. To bylo skvělé. Během natáčení s Maren prostě nemáte pocit, že musíte někomu něco dokazovat. Kdysi mi jeden divadelní režisér z tehdejšího Československa, jmenoval se Otomar Krejča, řekl zajímavou věc. Dělal tenkrát Čechova, Višňový sad. A s Čechovem je to tak, že když to není živé, je to prostě nuda. Nevěděli jsme, v čem je problém, protože jsme se opravdu snažili. Trápil jsem se tím a Krejča mi povídá: možná se prostě snažíš až moc. Když se moc snažíte, moc chcete, váš talent je zahnaný na hranu a trpí. Rozumíte?
Jo.
A stejné to bylo i tentokrát. Musíme být trpěliví. Nesnažit se příliš.
V Tonim Erdmannovi máte dvojitou roli. Hrajete někoho, kdo hraje. Sám jste herec. Jak jste k tomu přistupoval?
Hlavní rozdíl je v tom, že hrdina filmu hraje v soukromí. Byl učitelem hudby a možná měl určitý talent. Ale jakmile nehrajete pro veřejnost, ale hrajete něco na lidi ve svém okolí, je to něco úplně jiného.
Když jsme přiletěli do Bukurešti na první natáčecí den, Maren Ade nás překvapila uvítáním. Přijela v bílé limuzíně a byla převlečená podobně, jako se převléká Toni Erdmann ve filmu. Měla brýle a plnovous. Chtěla udělat takový vtip na úvod. A sama pak říkala, jak se při tom cítila blbě. Nasadila si prý převlek a hned si ho zase sundala. A pak si ho nasadila a nemohla se rozhodnout. Poznala, jak je to těžké, přivítat někoho ve stupidním převleku.
A já jsem si říkal, jo, to je ten rozdíl. Hraju role jako herec, je to moje povolání. Ale když to není zaměstnání, je to fakt těžké. Nemůžete se opřít o žádnou nepsanou dohodu mezi vámi a divákem, že to, co sledujeme, je hra. Maren z toho byla opravdu nervózní. Potila se a měla úplně studené ruce. Dělat takové šílené srandičky stojí hodně úsilí. Není to jednoduché rozhodnutí.
Jaký nejvtipnější fór jste kdy udělal?
Nejlepší vtipy jsou většinou ty špatné. Nezapomenu jeden, který jsem kdysi provedl svému synkovi. Ještě dneska se za něj stydím. Miloval fotbal a fandil klubu Hertha BSC Berlín, protože jsme tenkrát žili v Berlíně. Bylo mu asi 11 let a jeho idolem byl hráč jménem Michael Pres.
Syn chodil zpívat do sboru a já jsem tam jednou přišel během zkoušky, zavolal mu a představil se do telefonu jako manažer Herthy Berlín. Řekl jsem: „Sháníme někoho, kdo by našemu slavnému hráči zazpíval Happy Birthday na jeho oslavě. Slyšeli jsme, že chodíte do sboru? Zvládl byste to? Můžete mi na ukázku zazpívat do telefonu?“ Sledoval jsem ho a smál se mu. „Jo, to by šlo...“ No, byla to hrozná blbost. Syn se nejdřív rozesmál a pak se do mě pustil.
Takže jste se svým smyslem pro humor podílel na Tonim, nebo je role celá dílem Maren Ade?
Bylo to společné dílo. Maren vymyslela všechny základní věci. Během zkoušek jsme ale přišli spoustu dalších věcí, které jsme pak při natáčení použili. A protože vznikla spousta záběrů, které se do filmu nevešly, Maren by z toho mohla udělat ještě další dva filmy. A nebyly by špatné!
Jak jste se na film díval jako divák?
Když jsem slyšel, že má film ve výsledku 2 hodiny 40 minut, tak jsem si říkal, že to nemůže fungovat. To je i moje zkušenost z divadla. Dlouhé komedie nebývají dobré. Ale když film viděl, byl jsem moc překvapený. To bylo týden před Cannes, seděli jsme vedle sebe se Sandrou Hüller a byli jsme udivení. Bylo to už dlouho od natáčení, které proběhlo o dva roky dřív, v roce 2014. Koukali jsme na sebe a pochopili jsme, že jsme udělali opravdu dobrý film. A byli jsme moc šťastní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
