Velké i malé cesty do světa chaosu a hledání rovnováhy
Žijeme ve světě řádu, zároveň však balancujeme mezi ním a jeho protiváhou – světem chaosu, kam všichni občas utíkáme.
Mnozí odpůrci naší technicistní a konzumní civilizace vnímají západní společnost jako ubíjející materialistický svět řádu, měnící každého jedince v nepatrné kolečko systému, který se zároveň tváří jako jediná a nejlepší možnost bytí. Takové jsou často myšlenky filozofů, souznících s hnutím, kterému se říká New Age.
Světům řádu a chaosu a jejich vzájemnému vztahu se ve své knize 2012 – Mayský kalendář, transformace vědomí, dva světy a rovnováha věnovala mayistka a religionistka Zuzana Marie Kostićová. Jak nám řekla, člověk dneška si často připadá jako zajatec, který je nucen neustále živit systém, aniž by tím něco podstatného získával. Jinou možností existence je život ve světě chaosu, na který jsme poslední dobou trochu pozapomněli – je to svět „vystoupení z řádu“. Tento svět chaosu, ve kterém hledáme sebe sama, v našich životech často schází. Přitom může mít léčivou sílu. Ale jen tehdy, pokud nás chaos nepohltí.
Do „světa chaosu“ se dá vniknout mnoha různými způsoby. Jednou z možností kdysi bývaly třeba novoroční rituály. Co se při nich dělo?
„Novoroční rituály se odehrávaly tak, že byl dočasně zrušen veškerý řád. Typickým příkladem je třeba evropský karneval. Král začal vystupovat jako chudák a koruna přistála na hlavě nějakému králi karnevalu, což byl obvykle člověk velice nízkého původu, chudák, někdy blázen. Pilo se, lidé se přejídali, běhali, křičeli, vyváděli si navzájem různé lotroviny – a bylo to v pořádku. Tento typ chaosu patřil k tomu novoročnímu zrušení všech pravidel. A odborníci, filozofové a teoretici náboženství, rádi mluví o tom, že poté, co karneval skončil a nepořádek se uklidil, král si zase vzal korunu, chudák svoje otrhané šaty a všichni šli po svých, tak byli osvěženi a tím ponorem do chaosu znovuzrozeni zpátky do toho řádu, který pak další rok snášeli mnohem snáze.“
Dnes se ale na té běžné úrovni vstup do „druhého světa“ odehrává jinak...
„Odehrává se ve formě volného času, který na rozdíl od času, vyhrazeného práci a řádu, má chaotickou povahu. V tom smyslu, že vy, alespoň teoreticky, ten svůj volný čas můžete věnovat prakticky čemukoliv chcete. Můžete se celý den válet v posteli a spát, můžete číst knížky, můžete jít někam běhat do parku, nebo se projít, nebo si sednout s kamarády do restaurace. Máte naprostou volnost. Ta svoboda, individuální vkus, individuální rozhodnutí je něco, co je v tom volném čase strašně klíčové – a ta chaotičnost taky. Dneska půjdu do přírody, zítra půjdu do restaurace, pozítří to prospím a tak dále. To je na té nejjednodušší a nejběžnější každodenní úrovni způsob, jak vystoupit z toho světa řádu, který nás svazuje.“
Na té vyšší úrovni se pak bavíme třeba o nějakých dovolených...
„Rodina se na dovolené zregeneruje a další rok je pak schopna normálně fungovat v tom světě řádu. O další úroveň výš jsou nějaké velké formy vycestování do jiných zemí. To už jsme na úrovni toho, o čem antropologové mluví jako o akulturaci. Než se adaptujete na podmínky v té místní kultuře, kde jste třeba několik měsíců, tak projdete kulturním šokem a jste nějakou dobu v chaotickém světě. Čím vzdálenější ta kultura je, tím je ten svět chaotičtější. Protože vy neznáte jeho pravidla. Až teprve po nějaké době se adaptujete na ta pravidla, poznáte něco jiného a vrátíte se zpátky do toho vašeho původního řádu opět občerstveni. No, a kdybychom pokračovali ještě dál, tak tam už jsme na úrovních, které jsou skutečně duchovní, které zahrnují nějaké formy nejen fyzického vystoupení z řádu, ale i psychického. To se může jednat o nějaké meditace, vizualizace nebo něco podobného, až v podstatě o psychedelické tripy.“
Jak upozorňuje Zuzana Marie Kostićová, k útěku do světa chaosu slouží často různé fantastické fenomény – pátrání po záhadách, skutečných i smyšlených, hra na historii i četba vědeckofantastické literatury nebo fantasy.
Ke světu chaosu patří určitě i víra v kartářky, moc astrologických symbolů, okultismus nebo magii; víra v duchy, přízraky, sněžné muže – stejně jako víra v mimozemšťany?
„To je také součást celé té věci – hledání alternativních světů ke světu, který se nachází tady. To už jsme skutečně v hájemství čisté New Age nebo alternativní spirituality, chcete-li. Může se to projevovat různě. Popularita science fiction a fantasy literatury – to je typický produkt hledání druhého světa ponořením se do nějaké knihy. Ale je důležité si uvědomit, že ty světy nejsou úplně odtržené od toho našeho. Oni mají nějakou kompenzační funkci a mají často rysy, které právě chybí v tom našem světě. Například nějaké jasné rozlišení dobra a zla. My jsme zahlceni relativitou ve smyslu: zlý ani dobrý není nikdo, všechno je buď užitečné nebo neužitečné a smí se to nebo se to nesmí. To souvisí s nějakou krizí morálních hodnot a tak dále. To jsou složité věci. Ale ten fantastický svět má tendenci být výrazně jednodušší. Je tam jasně rozlišeno, kdo je hodný, kdo je zlý, kdo bojuje proti komu a hlavní hrdina se musí vynořit jako individuum, jako samostatná bytost.“
To potom vede k tomu, že někomu už nestačí jen číst, ale zatouží nějakým způsobem v praxi ten svět „uskutečnit“.
„Nemluvím o sociálních utopiích, ale spíše o tendencích vrátit se do historie – v inscenacích středověkých bitev, různých skupinách historického šermu. Mluvím o lidech, kteří mají v oblibě RPG a larpy. To jsou buďto ‚hry na hrdiny‘ nebo jejich reálné inscenování, což se asi nejvíce blíží jakémusi spontánnímu divadlu, které se nehraje pro diváky, ale kdy každý zastává nějakou roli, proto, aby vypadl z vlastního stereotypu a ochutnal něco jiného. Často se to odehrává ve znamení nějakých neexistujících ras a světů. Univerzitní studenti, kteří se třeba přes týden zabývají šprtáním různých právních zákoníků, na víkend někam odjedou a obléknou se všichni jako elfové, trpaslíci a hrdinové, bojují mezi sebou a nesmírně je to naplňuje.“
A co třeba příznivci mimozemských civilizací?
„Ještě o kousek dál při vytváření druhého světa v realitě jsou ‚ufonadšenci‘, ti, kteří hledají mimozemšťany a snaží se kontaktovat s jinými civilizacemi. A kdybychom pokračovali dál do těch duchovních světů, tak potom je tu tzv. channeling, typická věc pro New Age. Je to vliv spiritismu, duchovního hnutí první poloviny 20. století, kdy existovalo nějaké médium, které bylo schopno komunikovat s duchem zemřelého. Channeling jde ještě malinko dál. Nejenom že komunikujete, ale ten duch do vás přímo vstoupí a mluví vašimi ústy. Není to obvykle duch zemřelého, ale jsou to často mimozemské nebo nějaké mýtické bytosti, třeba zesnulí vládci z Atlantidy. To už se pohybujeme na hranici toho, co je přijatelné pro běžného člověka. Přestože to působí nesmírně fantasmagoricky, tak obsahy toho, co tyhle bytosti sdělují, mluví velmi často a velmi silně o stejných věcech: my jsme otroky nějakého přehnaného řádu, který jsme si na sebe ušili, ze kterého nic nemáme, který nás jenom vysává a který musíme nějakým způsobem přemoci nebo oslabit, abychom se stali skutečnými lidskými bytostmi. Ne jenom kolečky v hodinovém stroji.“
Balancování mezi světem řádu a světem chaosu není vynálezem naší doby. Souvisí s vývojem lidské civilizace a je s námi už mnoho tisíc let. Současnost k tomuto kolísání jen přidala dodatečnou hodnotu – jak říká Zuzana Marie Kostićová, málokdo dnes touží po tom, aby jedna z obou eventualit, ať už řád nebo chaos, definitivně převládla. Dochází dokonce k jakémusi „zbožštění rovnováhy“ – upínáme se k ideálu, který není v extrému, ale kdesi uprostřed.
Záleží na každém z nás, jak si nastavíme svůj pomyslný bod rovnováhy. V tom jak to udělat vám spolu s mayistkou a religionistkou Zuzanou Marií Kostićovou radit nemůžeme, ani nechceme. Jednu drobnou radu vám ale přece jenom dáme. Nenechte se pohltit zbytnělým řádem, ani chaosem. Jen tak zůstanete sami sebou.
Vysíláno v Planetáriu č. 13/2012, 24. - 30. března.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Krize civilizace, hnutí New Age a svět spoutaný řádem
