Volby do Evropského parlamentu: Podle čeho se rozhodovat?
Volby do Evropského parlamentu mohou být pro voliče pořádným oříškem. A to nejméně ze dvou důvodů. Za prvé, o pravomocích štrasbursko-bruselského shromáždění má většina lidí jen velice mlhavé ponětí a těch několik málo zasvěcených ví, že žádné velké nejsou. Mezi ty nejdůležitější patří schvalování evropského rozpočtu, souhlas s rozšiřováním Unie, volba a odvolání Evropské komise a spolurozhodování o evropské legislativě. O tom se ale z kampaní politických stran příliš nedozvíte - a ne každý má chuť prokousávat se webovými stránkami unijních institucí.
Skutečný smysl evropských voleb tak může člověku docela snadno uniknout. Ostatně ve vztazích evropských institucí se s obtížemi orientuje i většina českých novinářů. A druhý důvod: o dvě desítky českých křesel v Evropském parlamentu se stejně jako ve volbách předchozích uchází celkem 32 různých subjektů. Vedle zavedených politických stran kandidují i uskupení, o kterých jste možná nikdy neslyšeli a mezi kterými se vám bude jen těžko rozlišovat. Jaký může být rozdíl mezi Stranou demokracie a svobody, Stranou svobodných demokratů a Stranou Svobodných občanů? Nebo mezi Českou stranou národně sociální a Českou stranou národně socialistickou? A nebo třeba mezi Stranou zelených, Demokratickou stranou zelených a hnutím Zelení?
O řadě zejména malých subjektů prakticky nemáte šanci zjistit podrobnější informace. Už jen najít české webové stránky ambiciózní panevropské strany Libertas byl dlouho úkol nad lidské síly - běžné webové prohledávače o ní donedávna neměly ani ponětí. Některé další partaje se prezentují stránkami aktualizovanými naposledy před několika lety. A některé vydávají za program pro evropské volby provařená zaklínadla o boji proti fízlokracii, soudcokracii a mediokracii.
Samostatnou kapitolou jsou strany protisystémové. Těžko pochopit, proč chtějí být v Evropském parlamentu Dělnická strana, Národní strana nebo Sdružení pro republiku, když všechny tři odmítají členství České republiky v Evropské unii. Jediným smysluplným vysvětlením je snaha využít mediální prostor vyhrazený pro Evropské volby k propagaci pochybných myšlenek nebo alespoň stranické značky - a případně jako bonus vystoupat nad jedno procento odevzdaných hlasů a zajistit si tak příspěvek ze státního rozpočtu.
Ani programy velkých stran ale příliš invence nenabízejí, což platí zejména pro ODS a ČSSD. Občanští demokraté se z neúspěchu v podzimních krajských a senátních volbách poučili tak dobře, že tentokrát raději neukazují skoro žádnou jasnější představu o budoucnosti evropské integrace a rovnou emocionálně varují před obratem na východ. Nejsilnějším intelektuálním výbojem ODS je tak vize variabilní či flexibilní integrace, což je hezčí pojmenování vícerychlostní Evropy.
Sociální demokraté si naproti tomu udělali medvědí službu, když hlavní volební tahák splnili už několik měsíců před volbami. Pojmout volby do Evropského parlamentu jako referendum o dávno neexistující Topolánkově vládě se může ukázat jako hodně riskantní strategie. Ostatně kampaň ČSSD - která se jinak prezentuje jako silně proevropská strana - si pohříchu více všímá témat domácích než evropských, a u těch domácích navíc útočí spíše na city a srdce potenciálních voličů a než na jejich rozum.
Druhá nejúspěšnější strana z předchozích eurovoleb, KSČM, se ani letos příliš nesnaží lákat voliče na atraktivní program. Dobře ví, že má své pevné jádro příznivců, kteří pro ni budou hlasovat prakticky za všech okolností. Program komunistů je koncipován jako otevřený dokument se silnější levicovou rétorikou, nad rámec očekávatelných hesel toho ale moc nenabízí.
Mezi zavedenými stranami tak programem pro volby do Evropského parlamentu zaujme snad jen KDU-ČSL. Číst jasnou a přitom uměřenou představu lidovců o dalším směřování evropské integrace je v kontextu programů ostatních stran až osvěžující. Překvapí to tím spíše, že na domácí scéně těchto dnů je KDU-ČSL všechno možné, jenom ne jednoznačně vystupující strana.
V evropských volbách by rádi uspěli i Zelení a za normálních okolností by to neměl být problém. Environmentální akcenty dokáží napříč Evropou vygenerovat potřebných pět procent hlasů. Bursíkově Straně zelených ale okopávají kotníky hned dva další podobné subjekty - hnutí Zelení a Demokratická strana zelených. Mimochodem, věděli jste, že jedničkou její kandidátky není Olga Zubová, ale Daniel Solis? V každém případě zelené okopávačky mohou vyústit v to, že ani jeden z těchto subjektů potřebnou hranici nepřekročí.
Zvláštní kapitolou jsou ostatní malé strany a nejrůznější nezávislí, jejichž programům jsem se na tomto místě věnoval v uplynulých dvou týdnech.
Výhodou voleb do Evropského parlamentu je skutečnost, že je v nich Česká republika jediným volebním obvodem. To znamená, že strana musí složit pouze jednu volební kauci, což politickou soutěž výrazně zjednodušuje. Nevýhodou těchto voleb je, že k nim politické strany téměř bez rozdílu přistupují poněkud formálně - a k programům ještě formálněji. Nejsnadnějším vodítkem pro voliče tak mohou být sympatické tváře některých lídrů. Pak by ale klidně mohla vyhrát malá a nezkušená strana.
V mediální době glorifikující marketingovou komunikaci by to ostatně nebylo až tak velké překvapení.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
