Adam Borzič: My, duhoví lidé

Praha sice není Bratislava, a v naší zemi jsou podmínky pro běžný život queer lidí lepší, ale přesto Slovensko není daleko. Co se stane v něm, má dopad i u nás. Pocit bezpečí mizí. Vražedné útoky na naši komunitu se sice dějí po celém světě, ale takhle blízko se staly poprvé.

Čtěte také

Adam Borzič: Jak jsem začal psát

Když si prohlížím lidi v duhovém davu pod sv. Václavem, vidím, jak jsme různorodí. A to i odhlédneme-li od individuálních rozdílů. Náš kmen zahrnuje gaye, lesby, bisexuály obou pohlaví, trans ženy i muže, nebinární lidi, intersexuály, asexuály, bytosti všelijak fluidní. Naše různorodost bývá někdy jednou ze zbraní používaných proti nám. Vymýšlíme si podivné gendery a šijí s námi všichni barevní čerti.

Při téhle výtce si vždycky vzpomenu na pasáž z románu Lawrence Durrella Alexandrijský kvartet, kde tento gigant moderní literatury popisuje Alexandrii první poloviny dvacátého století: „Především, v jakém městě jsme to žili? Pět ras, pět jazyků, tucet různých věr; pět loďstev kolébajících se ve vodách přístavu mezi svými olejnatými odlesky. Pohlaví je tu však ještě víc než pět, a jenom démotická řečtina je možná dokáže navzájem rozlišit.“ Vida, ono to není nijak nové. Nevymysleli nás producenti Neftlixu.

Čtěte také

Adam Borzič: Feministická dharma lamy Tsultrim Allione

Ale při vší různosti jsme v něčem stejní. Střelec v bratislavském klubu Tepláreň nás také nerozlišoval. Spojuje nás jiná sexualita, než je ta většinová. Nejsme heterosexuální. To je v očích některých heterosexuálů neodpustitelný hřích. Jsme jiní. A tak náš kmen sdílí podobné osudy jako jiné menšiny – například židovská, jejíž jméno se v manifestu vraha objevilo na čelním místě. I my jsme tradičně na ráně.

To, co my, duhoví lidé, sdílíme, je dějinná zkušenost útlaku, který sice v posledních desetiletích v naší části světa polevil, ale nikdy zcela nevymizel. Některé zkušenosti člověk natolik vstřebá, že nad nimi moc nepřemýšlí. V devadesátkách, když jsem dospíval, jsem homofobní nadávky poslouchal celou základku. Se svým prvním přítelem jsme se nikdy na veřejnosti nevzali za ruce, i když jsme do sebe byli zamilovaní až po uši. A pak hrůza všech coming outů – z počátku si člověk připadá vydaný všem na milost. Jako by se člověk musel omlouvat za to, že vůbec je.

Čtěte také

Adam Borzič: S Hakimem Beyem na létajícím koberci ducha (R. I. P)

V některých částech své rodiny jsem se nikdy vyoutovat neodvážil. Pořád mi v hlavě zní rozhovor mých chorvatských strýčků, který jsem nechtěně vyslechl. Jeden chtěl všechny buzeranty střílet, druhý byl milosrdnější, stačilo by je šoupnout do koncentráku.

Když už člověk narazil na tolerantnější prostředí, často to mívalo háček. Mezi liberálními křesťany jsem dlouho skrýval svoji bisexualitu, protože homosexualitu byli ještě schopni tolerovat, ale bisexualita byla pro ně moc nespoutaná – slovy jednoho kněze. Postupně se to zlepšovalo, v literárních a levicových bublinách jsem na queer fobii téměř nenarazil, i když v době, kdy jsem byl za svoji druhou sbírku Počasí v Evropě nominovaný na Magnesii Literu, jsem si o sobě přečetl, že moje poezie je „expresí homosexuálního chtíče“. Podotýkám, že ve sbírce byly tři erotické básně.

Čtěte také

Adam Borzič: S Thomasem Moorem v alchymické nádobě duše

Jsou to drobné křivdy, a čas většinu z nich milosrdně odvanul. Oproti mnohým jsem měl štěstí na přijímající prostředí. Ale i tak pocit, že jsem nepřijatý, důvěrně znám. Známe ho všichni – my duhoví lidé. Dodnes nejsme v řadě konkrétních oblastí rovnoprávní. Manželství pro všechny neexistuje, děti adoptovat nemůžeme, nesmíme dávat krev. O hrůzách lidí, kteří prochází tranzicí ani nemluvě. Každé písmeno z duhového slepence má navíc vlastní trápení. Trans lidé jsou terčem už jen proto, jak vypadají. Bisexuály zase trápí neviditelnost.

A přece jsem za duhovou příslušnost vděčný. Naučila mě zvýšené citlivosti vůči odlišnostem. Díky ní přirozeně fandím všem utlačovaným, protože jejich zkušenost znám z první ruky. Queer identita mě naučila soucitu a solidaritě. Někdy si myslím, že bych bez menšinové sexuality byl horším člověkem. Dalším generacím duhových lidí bych ale přál, aby tento mix ponížení, citlivosti a složitě dobývané důstojnosti prožívat už nemuseli. Aby bylo zřejmé, že duhoví lidé jsou především lidé. A podle toho se k nim ostatní chovali.