Alena Scheinostová: Ve flanelu
Já vím, že je to dnes symbol úspěšného tažení generála Pavla. Že se v ní fotíme na Facebook a na Instagram, podarováváme s ní prezidentky sousedících států a že svoji flanelovou košili oblékl dokonce i Ošahánek – oblíbený andělíček na mříži za plzeňskou katedrálou. Můj vztah k tomuhle kusu oblečení je ale horší a ještě potrvá, než se mi – možná – podaří ho urovnat.
Flanel, tenhle přistěhovalec ze studeného Walesu, znamenal v mém dětství pyžamo. Pyžamo s límcem, na knoflíky a zpravidla bleděmodré, protože jsem ho obvykle podědila po bratrovi anebo po některém z bratranců.
Čtěte také
Na jednom jsem si prý kdysi nůžtičkami nastříhala třásně, asi ve snaze vytvořit z toho mundůru něco aspoň trochu holčičího. S košilemi to časem nebylo lepší. Dodnes si pamatuju takovou hnědou, s malými kostkami, kterou mi brácha otahal tak důkladně, že na ní jaktěživo nedržely zapnuté knoflíky.
To se hodilo až na začátku devadesátek, kdy se z nepěkných kostkovaných flanelek najednou staly módní kousky a nosily se rozepnuté přes tričko. Bylo to díky Kurtu Cobainovi, na kterém – jak tuhle kdesi poznamenal Jindřich Šídlo – vypadala flanelová košile naposledy sexy. Navíc muzika Nirvany byla taková deprese, že to, jak vypadáte, bylo beztak už úplně jedno.
Čtěte také
Dámy to s flanelem neměly nikdy jednoduché. Tahleta hřejivá látka jistě dávala smysl srdnatým Velšankám, když za sychravých zimních podvečerů počítaly ovce. Méně už paním a dívkám z kontinentu, kterým právě z flanelu na sklonku 19. století začali vyrábět první koupací úbory. Takové koupání za moc nestálo, protože oblek byl dlouhý, těžký a upnutý až ke krku a při prvním namočení musel vážit nejméně tolik jako dobře napasená velšská ovce.
Těžko si také představuji, jak ve flanelových modelech dokázaly ženy té doby hrát tenis. Na lyžích nebo bruslích po přelomu století už je mi volba tohoto materiálu pochopitelnější, tím spíš u těch pyžam, která nastoupila také zhruba v této době, nicméně pouze u pánů. Ženské pokolení dál spalo ve spodním prádle nebo v košili, a pokud už ve flanelovém pyžamu, byla to obludnost z několika metrů látky, vybavená širokou řasenou sukní a podvlékacími kalhotami. Za noční pohodlí ve flanelu dámy vděčí – jako v módě ostatně za leccos jiného – až Coco Chanel.
Čtěte také
„Buďte housenkou přes den a motýlem večer. Není nic pohodlnějšího než pohyb housenky a nic krásnějšího než motýl,“ je výrok, který se této revolucionářce dámských šatníků připisuje. Co se týká hmyzích metafor, dovolila bych si je ještě rozvinout, nebo přesněji zavinout. Jako kukla. Flanel mám totiž nejradši v podobě povlečení a zavinout se večer do měkkých flanelových kostek nebo proužků, s polštářem pod hlavou a budíkem nařízeným pěkně za dlouho – to je konečně poctivé odškodnění za všechny ty roky v kostkované košili.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
