Česká republika 10 let v NATO

"Nikdy nic nebylo zadarmo, a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda." Tento úvodní citát pochází z článku, který napsala Milena Jesenská v krušném období po podpisu Mnichovské smlouvy. Tato statečná žena se podle svých slov zachovala a zaplatila za to životem.

Její slova při tom odkazují do doby, kdy československá vláda zdaleka nebyla jediná, kdo ustoupil nebezpečnému sousedovi, ale kdy se také ukázalo, na jak chatrných institucionálních, ale i morálních a dokonce i nedostatečných materiálních základech stojí mezinárodní systém odporu vůči nacistickému Německu. Mnichovská kapitulace byla začátkem půlstoletého českého ustupování a ohýbání se, které často asi bylo skutečně jediným východiskem ze situace. To se změnilo až poměrně nedávno, a bez velkého přičinění většiny z nás.

Ještě před dvaceti lety vyhlídka, že Československo bude svobodnou zemí, a to nejen vnitřně, ale i mezinárodně, byla více než optimistická. A představa, že budeme členky Severoatlantické aliance patřila do sféry těch nejdivočejších snů. Přesto se tento sen splnil mnohem dříve než naše členství v Evropské unii, a to ještě v době, kdy setkání s některými vysokými představiteli české armády vypadalo jako vstup na stránky Škvoreckého knihy Tankový prapor. Přesto jsme dostali šanci stát se členem klubu, který asi více než jakékoli jiné spojenectví v dějinách lidstva zajišťovalo svým členům ochranu - tu, kterou jsme v roce 1938 od svých spojenců nedostali.

V době našeho vstupu jsme měli nejen vysoké důstojníky, ale i výzbroj, která odpovídala postavení bývalého vazala Sovětského svazu. Armáda České republiky například měla asi 1000 tanků, což je zbraň vhodná zejména při výpadu na sousední území, ale nikoli řešení typických bezpečnostních problémů světa po studené válce.

Na jaře roku 1999, ještě před naším vstupem jsem měl možnost navštívit bruselské instituce Severoatlantické aliance, a viděl jsem, že naše vojsko přece jen prošlo velkou proměnou. Setkal jsem se tam s několika českými důstojníky, kteří se domluvili anglicky, neměli pivní břich a dokonce působili dojmem, že vnímají svou práci jako součást služby vlasti, a nikoli jako druh kariéry. Tito lidé symbolizovali proměnu armády mezi lety 1989 a 99.

Čeští vojáci se od té doby účastnily mise KFOR v Kosovu, operace trvalá svoboda v Kuvajtu, Iráku a Afghánistánu, a také operací ISAF v Afghánistánu, a několika dalších menších úkolů. Díky dobrým výkonům mužů a žen v českých uniformách se začal měnit i postoj veřejnosti k armádě, tedy instituci, která nikdy neměla mezi Čechy dobrou pověst, a rozhodně za to nemůže jen Haškův Dobrý voják Švejk. Vznik a úspěch takových děl, jako je film Tobrúk, je docela dobrou ilustrací toho, že lidé své postoje mění, a smiřují se s tím, že armáda je nejen logickou součástí moderního státu, ale také něčím, co se prostě občas použít musí.

Čeští vojáci si získali respekt jako členové protichemické jednotky v Kuvajtu, ale i jako příslušníci komanda, které se pohybuje na nepřátelském území v afghánských horách. Přesto platí, že i česká armáda, podobně jako armády téměř všech evropských zemí snad jen s výjimkou britské, je trvale nedostatečně vybavena a nemá dost mužů na důležité zahraniční mise. To platí i pro mnohem bohatší státy, jejichž stíhačky například nemohou tankovat ve vzduchu a mají tedy jen omezenou použitelnost oblastech, kde jich bude potřeba více než nad vlastním územím.

Navzdory ne vždy dokonalému materiálnímu zajištění vojenských úkolů byla achillovou patou českého desetiletí v NATO spíše politická stránka věci. Nedávné nedůstojné tahanice o osudu české míse v Afghánistánu, nebo podivné nákupy zbraní a důležitého vybavení, jsou jen nejviditelnějším projevem toho, jak slova Mileny Jesenské, citované v úvodu, nejsou ani po sedmdesáti letech zcela správě pochopena a hlavně vtělena do našeho uvažování.

Přijmout členství v NATO totiž neznamená zaplatit si pojistku na auto, ale stát se dospělým státem, totiž převzít zodpovědnost a plnit své závazky i bez toho, že nás k tomu někdo nutí. Neptat se, co dostaneme od Američanů za to či ono, ale vnímat se jako součást celku, který je spojen morálním cílem - to je přece přesně to, co jsme v osmatřicátém roce žádali od Francie a Británie. Neochota cokoli riskovat, balená do slov o multipolárním světě, zbytečném neprovokování a prvořadé roli OSN, může procházet zemím jako je Rakousko, které je už přes šedesát let zabezpečeno jiným způsobem a je tak trochu černým pasažérem, ale nikoli nám, kteří máme dobu nesvobody v celkem čerstvé paměti, a víme, že mezinárodní vztahy se podobají spíše džungli než zoologické zahradě.

NATO, do kterého jsme vstupovali, bylo jiné než do, jehož členy jsme dnes. Od té doby proběhly nálety na Jugoslávii, válka v Afghánistánu a Iráku a také nasazení více než dvou tisíc českých vojáků v zahraničních misích. Mezi tím se silně zvýšila šance, že Írán získá jadernou zbraň a pokusí se prosadit přinejmenším jako regionální hegemon; a změnilo se také Rusko, jehož generálové dnes před novináři prohazují cosi o namíření raket na střední Evropu, zatímco jeho diplomaté naznačují, že my jsme vlastně stejně Evropa východní.

Samo NATO - tedy i my - si musí promyslet, jaká je jeho úloha. Co by například znamenalo přijetí zemí, jako je Gruzie a Ukrajina, které jsou pod značným ruským tlakem, ale zároveň by evidentně nebyly zcela spolehlivým a co do politického vyznání ne úplně dokonale sourodým partnerem aliance? Je důvod se domnívat, že i nadále není zcela jasné, jaké bude poslání aliance tváří tvář mezinárodnímu terorismu, protože je jasné, že aliance států byla vhodná zejména jako uskupení namířené proti jiným státům, ale nikoli nestátním činitelům, jako je Al Kajda.

Základní myšlenka aliance NATO, která za pár dní oslaví nejen deset let od prvního rozšíření na východ, ale i šedesát let své existence, zůstává v platnosti - je to sdružení zemí, které věří v lidskou svobodu, a v nutnost hájit jí a to nejen u sebe doma, ale i v zájmu partnerů daleko od domova. Tím se vracíme k úvodnímu citátu Mileny Jesenské o tom, že nikdy nic nestálo tolik krve, jako lidská svoboda. Závěr citátu zní: Během desetiletí se vytvořil na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání. Z naší dějinné zkušenosti bychom tedy měli udělat náš vklad to dalšího fungování aliance, nikoli trauma, které nás od skutečné účasti na činnosti NATO odvrátí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .