Čína otevřela nový plynovod z Turkmenistánu

14. prosinec 2009

Otevření nového plynovodu je často především příležitostí pro politiky vyfotografovat se při přestřižení pásky a dostat se na pátou stranu novin. Neplatí to vždy a bez výjimky, protože transport paliv má hluboké politické, strategické a někdy i kulturní dopady.

Tak je tomu i v případě nově otevřeného plynovodního potrubí, které vede ze středoasijského Turkmenistánu do Číny. Tím se mění postavení nejen samotné Číny, ale především Turkmenistánu, ale Uzbekistánu a Kazachstánu jakožto transportních zemí.

Až plynovod o délce téměř dvou tisíc kilometrů dosáhne maximální kapacity, bude jím protékat asi 40 milionů kubických metrů plynu ročně. Přitom celková turkmenská těžební kapacita je momentálně asi sedmdesát milionů kubíků. To by znamenalo, že Čína se stane největším odběratelem tamního plynu. Zároveň to znamená, že Rusko, které donedávna od Turkmenistánu odebíralo většinu jeho plynu, o tuto kapacitu přijde.

Mezi oběma státy, tedy Turkmenistánem a Ruskem, došlo k roztržce letos v dubnu, kdy na plynovodu do Ruska došlo k havárii. Představitelé obou zemí se pak nedohodli na parametrech další spolupráce, a Turkmenistán kvůli tomu přicházel o jednu miliardu dolarů každý měsíc. Turkmenistán brzy dokončí také plynovod do Íránu, čímž dále sníží svou závislost na Rusku jako odběrateli.

Úbytek Turkmenské kapacity by ovšem měl zaměstnávat nejen ruské experty, ale i Evropu, protože až donedávna byl právě turkmenský plyn důležitou stavební kostkou v plánech na vybudování plynovodu Nabucco. Turkmenistán nadále s plynem pro Evropu údajně počítá - bude-li ovšem nějaký mít nazbyt. Z ruského vlivu se postavením plynovodu z Turkmenistánu do Číny částečně vymanily i obě transportní země, tedy Uzbekistán a Kazachstán, protože i pro Kazachstán se tím otevírá první exportní cesta, která neprochází Ruskem.

Nejpříznačnější pro celou situaci je strategické vítězství Číny, která, jakoby nedotčena světovou krizí, roste i nadále minimálně osmiprocentním tempem, a úměrně tomu stoupá i její spotřeba energie. Za posledních dvacet let se ovšem počet automobilů v Číně zvýšil dvacetinásobně, a bohatnoucí obyvatelé měst si masově kupují ledničky, počítače a mikrovlnné trouby, které se podílí na raketovém nárůstu spotřeby. Až do roku 1993 Čína ropu vyvážena, nyní její závislost na dovozu každoročně roste.

Číňané proto musejí uvažovat daleko dopředu, a zajistit stabilní přísun zdrojů energie, jako je právě turkmenský plyn. Uplynulý rok je plný nejrůznějších čínských kroků tohoto druhu - například začátkem měsíce Čína podepsala dohodu s Papuou Novou Guineou o dodávkách dvou milionů tun zkapalněného plynu, který se bude vozit na lodích. Podobnou krkolomnou smlouvu letos Peking podepsal i s Austrálií. Čína totiž na energetické trhy dorazila ve srovnání s jinými zeměmi relativně pozdě, a nyní musí využívat i ty zdroje, o které mnozí jiní odběratelé nemají z různých důvodů zájem. Tyto důvody mohou být finanční, organizační nebo technologické, - ale i politické.

Čínská žízeň po ropě a plynu, stejně jako vzácných kovech a dalších surovinách, stojí za obrovským nárůstem čínské přítomnosti v Africe a Latinské Americe. Tam, kde Evropané a Američané odmítají spolupracovat s nejrůznějšími problematickými režimy, posílá Čína tisíce odborníků. Příkladem je čínská bezskrupulosní podpora súdánského prezidenta Bašíra, který je Západem považovaný za pachatele genocidy. Po celé Africe rychle rostou silnice, školy a továrny, ale i prezidentské paláce a fotbalové stadiony. Podle pesimistického názoru tyto čínské investice jen konzervují bídný stav Afriky, aniž by skutečně prospívali hostitelským zemím, protože si čínské firmy stejně přivážejí čínské zaměstnance. Podle optimistů však přece jen do Afriky přitékají peníze a know-how, které tam zůstane. Teprve za dvacet let bude možné přesněji zhodnotit, jaké dopady měl čínský zájem o zambijskou měď, železnou rudu v Gabonu nebo angolskou ropu.

Čínský energeticko-surovinový výpad však má celosvětové geopolitické dopady. Tak jako právě otevřeným plynovodem částečně vyšachoval ruské zájmy ve střední Asii, má rostoucí čínská přítomnost v latinské Americe dopad na americké zájmy v ropných exportérech, jako je Venezuela, dosud jeden z vůbec nejvýznamnějších dodavatelů ropy do USA. Dnes vytvářejí Venezuela i Čína spolu s dalšími podivnými režimy jakousi alianci vyvržených, která má potenciálně obrovskou moc. Čínské svádění se však týká i dalších jihoamerických zemí, a to nejen v oblasti ropy, ale i rychle rostoucího vzájemného obchodu, snad s výjimkou Mexika, a Američany silně ekonomicky provázaného.

Americké zájmy jsou pod čínským tlakem i na Blízkém východě. Právě z této oblasti pochází většina čínské spotřeby ropy, a Čína, soudíc podle sebe, sama vnímá americké angažmá v tomto teritoriu zejména jako pragmatickou snahu zabezpečit energetické dodávky. Dosáhne-li Peking toho, že blízkovýchodní země budou raději obchodovat s Čínou, Ameriku to určitě poškodí. Už dnes je však patrné, že čínská diplomacie uvažuje v termínech dodávek ropy i v případě především bezpečnostních a morálních, jako je při jednání o íránském jaderném programu. Írán je totiž také významným dodavatelem ropy. Sama Čína však věří, že nemůže couvnout. Momentálně její obyvatele možná nezajímá v první řadě stav lidských práv, ale skutečnost, že ani letos na začátku obzvláště drsné zimy nedodal stát lidem dostatek paliva, které by Číňanům zajistilo teplo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: fgl
Spustit audio