Šedesátileté NATO potřebuje transformaci

Severoatlantická aliance je organizací, bez níž by Evropa sotva byla po tak dlouhé období bezválečným teritoriem. S novými politickými poměry a bezpečnostními výzvami se ale mění požadavky na alianci kladené. Je otázkou, zda se s nimi NATO umí adekvátně vypořádávat.

Klíčovým počinem byla ve Washingtonské smlouvě zakotvená odhodlanost euroatlantických států "hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu" a konkrétní závazek, podle něhož v případě útoku proti jednomu nebo více z nich přijmou "takovou akci, jakou budou považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti". Na přelomu 40. a 50. let 20. století tuto skutečnost ocenily zejména země v exponovaných regionech - Turecko, Řecko či Norsko.

Významný byl i přerod od pouhé smlouvy k organizaci s integrovaným vojenským velením na pozadí korejské války v padesátých letech. Kolaps tzv. sovětského bloku a demokratická cesta nastoupená postkomunistickými zeměmi na sklonku 80. let definitivně doložila úspěšnost projektu NATO. Logickým vyústěním pak bylo uzavření Partnerství pro mír (jehož významným aktérem byla Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) a též Ustavujícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskem v květnu 1997.

Je snadné být generálem po bitvě. Přesto by bylo falešné tvrdit, že se alianci v její minulosti vždy všechno povedlo. Lze třeba debatovat o principu zastrašení uplatňovaném v éře studené války nebo o naplňování rozhodnutí summitu v Oslu v roce 1992 umožňujícího alianci operovat mimo své území, včetně počínání si NATO v balkánském konfliktu.

To, co bylo pojmenováno jako humanitární bombardování Srbska, hraničí s kategorií zločinů proti lidskosti. Většina zemí aliance nemůže být pyšná ani na uznání samostatného Kosova v rukou teroristické UCK.

Není ovšem možné zaměňovat konkrétní - ne vždy stoprocentně správnou politiku za široký a prospěšný rámec, který skýtají ať již zakládající dokumenty NATO či například Strategická koncepce přijatá na Římském summitu 1991. Politická, ekologická či vědecko-výzkumná dimenze aliance není o nic méně významná než vojenská. Tím spíš zaslouží ocenění, že coby destabilizující prvky si NATO vedle terorismu a šíření zbraní hromadného ničení uvědomuje ekonomické, sociální a politické problémy včetně etnických soupeření a teritoriálních sporů.

Postkomunistické státy se při vstupu do NATO musely vypořádat s nejednotným veřejným míněním, stejně jako z vlastními mindráky tu z Německa, tu z Ruska. Po formální stránce proběhlo přistoupení k alianci bez nejmenších potíží. Už obtížněji se noví členové NATO vypořádávali s tendencí Bushovy americké administrativy dělit Evropu na "novou" (vstřícnější) a "starou".

Česká republika se navíc chová velmi pasivně při prosazování vlastních představ. Čerstvou zkouškou může být rozporuplná vojenská účast aliance v Afghánistánu, v němž ani podle vrchního velitele sil NATO Johna Craddocka nelze vojensky zvítězit.

Docela se usmívám nad občas padající, mindráky evokující a lehce bulvární otázkou, jestli by se již mohl stát generálním tajemníkem NATO také středo - či východoevropan, dejme tomu Alexandr Vondra. V současnosti tomu pochopitelně nic nebrání. Jít bychom ale měli ještě dál a časem usilovat o - dosud Američanům vyhrazenou - možnost velet vojskům aliance. Odtud se rovněž odvíjí poptávka po posilování evropské vlastní vůle k obraně, zejména v rámci Evropské unie.

On si ostatně celý transatlantický prostor zaslouží novou bezpečnostní architekturu, odvozenou od Pařížské charty z roku 1991. Dynamiku mezinárodně - politického vývoje není radno pomíjet. Čerstvá evropská architektura by pak měla být vodítkem i pro další transformaci Severoatlantické aliance.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .