Evropská bezpečnost a zemní plyn

Očekávalo se, že Rusko a Německo, partneři v oblasti energetických surovin a jejich dopravy zareagují na podpis dohody o výstavbě mezinárodního plynovodu Nabucco. Jinde v Evropě i daleko za jejími hranicemi vyvolala tato událost ohlas. Větší, než je zvykem u obchodních transakcí, byť miliardového objemu. Dohoda z Ankary zdaleka není jen obchodní. Deníky západního světa o ní psaly na politických stránkách a v mnoha případech rovnou na titulní straně.

Pokud se projekt Nabucco uskuteční, významně oslabí závislost zemí Evropské unie na ruském plynu a ruských plynovodech.

Ale měl by zřejmě ještě jeden účinek. A ten se dotýká právě rusko-německé společné politiky v oblasti plynovodů. Německo vsadilo na výstavbu plynovodu North Stream. Má obejít Ukrajinu i Polsko, vést pod Baltem a vyústit právě v Německu. Staví se za účasti Německa. V North Streamu - a tedy v ruském plynu - vidí Německo, jak se zdá, nejspolehlivější záruku své energetické bezpečnosti. Proto jeho vláda už dlouho vnucuje celé Evropské unii vstřícnost vůči Rusku. Naopak, o Nabucco nejeví velký zájem.

Mám-li věřit deníku International Herald Tribune z úterka 14. července, vzniká v Německu - ovšem mimo vládní politiku - jakési legrační schizma. Předseda minulé vlády, sociální demokrat Gerhard Schroeder se osobně podílí, jménem Gazpromu, na prosazení projektu North Stream na evropském kontinentu. Ministr zahraničí jeho někdejší vlády Joschka Fischer se naproti tomu začal angažovat jako evropský lobbista konkurenčního projektu, tedy plynovodu Nabucco. Podle citovaného listu na žádost dvou signatářských zemí smlouvy o Nabuccu. Význam plynovodu Nabucco, pokud se postaví a pokud se pro něj podaří zabezpečit stabilní dodavatelé plynu, nebude jen ve větší jistotě evropských zemí, že jejich ekonomiky budou zajištěny proti nedostatku plynu. Hlavní význam Nabucca bude, v mých očích v podílu, který bude mít na bezpečnosti Evropy, konkrétněji na bez pečnosti zemí Evropské unie. Tohle je možná závěr těžko pochopitelný pro toho, kdo bezpečnost dává do souvislosti jen s vojenským ohrožením a s vlastní vojenskou obranyschopností. Já naopak jsem přesvědčen, že ruka na kohoutu plynovodu může být nebezpečnější než ruka na odpalovacím zařízení balistické střely.

V mých představách o tom, jak by vypadala příští válka o Evropu, už stratégové - obrazně řečeno - nestudují mapy předpokládaných frontových linií a předpokládaných tras balistických střel, ale studují trasy energovodů. A také plány rozvodových sítí elektřiny a distribuce plynu, do nichž už v západní Evropě pronikl kapitál Gazpromu. Tak by to podle mě vypadalo aspoň v první fázi konfliktu. Ta by ale mohla klidně být i poslední. Zastavení dodávek energií uskutečněné s nepřátelským úmyslem je schopné paralyzovat ekonomiky, a tedy i obranyschopnost jak jednotlivých zemí, tak jejich ekonomických, politických i vojenských seskupení. Jako je NATO, jako je EU. Důsledek energetické agrese považuji za dalekosáhlejší než důsledek raketového útoku. Podpis dohody o Nabuccu je pro mě akt směřující ke zvýšení bezpečnosti našeho regionu.

Směřuje k ní ale ještě v jiném smyslu. Naplnění této smlouvy má předpoklady k tomu, aby přispělo k eventuelní změně v poměru sil a - obecně - k pozitivní změně politických poměrů v rozsáhlé oblasti vymezené na severu hranicí s Ruskem, na jihu až hranicí Iráku se Saúdskou Arábií a na východě hranicí Íránu s Afghánistánem a Pákistánem.

Za prvé plnění této smlouvy by ekonomicky posílilo bývalé sovětské středoasijské republiky bohaté na zemní plyn a dalo by jim větší sebevědomí vůči bývalé metropoli, Moskvě. Pro Turecko, bez jehož účasti by byl projekt nerealizovatelný, by bylo kartou ve hře o přijetí do Evropské unie. Jestliže dosud byl strategický význam Turecka sousedícího s Íránem a s Irákem vysoký zejména pro NATO, bude s položením Nabucca možná ještě vyšší pro EU.

Hovoří se čím dál častěji o možnosti účasti Íránu v projektu. Asi by jí ovšem musely předcházet události umožňující "oteplení" vztahů Západu k této islámské republice. Něco takového není zatím na obzoru, ale právě existence Nabucca to v budoucnu může vyprovokovat.

V Ankaře seděl u jednacího stolu také irácký premiér Núrí al-Málikí. Zapojení Iráku a jeho zemního plynu do projektu Nabucco je o to pravděpodobnější, že u tohoto státu by účastníci projektu neměli podobné zábrany jako u Íránu, který vyvíjí jadernou zbraň. Poslední a nejodvážnější nadějí, kterou by Evropa mohla spojit s projektem Nabucco, je změna chování Ruska. Gazprom (jehož bývalý předák sedí v Kremlu) zatím zdárně zaplétá Evropu do sítě svých energovodů. Evropa na to dlouho nereagovala ani jednotně ani energicky. Nabucco, pokud se podaří ho realizovat a zajistit mu stabilní a spolehlivé dodavatele plynu, bude prvním rázným krokem na téhle, podle mě nejdůležitější frontě evropské bezpečnosti, na frontě energetických surovin a jejich dopravy. Ruská politika na to bude muset reagovat. Její potencionální zbraň, kohout plynovodu, ztratí sílu. To vše ovšem jen tehdy, dokáže-li Evropská unie projekt Nabucco realizovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .