Inaugurační řeč prezidenta Obamy

Například prezident Andrew Jackson z let 1829-1837 řekl ve své inaugurační řeči, že vůči indiánským kmenům povede "spravedlivou a liberální politiku" a bude věnovat humánní pozornost jejich právům a potřebám. V praxi to ovšem znamenalo, že v roce 1830 schválil Kongres jeho zákon o přesídlování či přesunu Indiánů na západ od Mississippi, na pláně, kde se dařilo, jak napsal jeden historik, hlavně ropušníkům a chřestýšům. Generál Jackson se stal ovšem populární, protože tyto přesuny byly brutální, nemilosrdné a přivedly některé indiánské kmeny na pokraj likvidace. Jiný americký prezident, William Harrison, také proslulý bijec Indiánů, jenž se stal známým tím, že lstí porazil slavného, a jak sám řekl geniálního, indiánského náčelníka Tecumseha, držel v roce 1841 svou inaugurační řeč nejdéle ze všech amerických prezidentů, téměř dvě hodiny. Jenže stál bez pláště a bez klobouku na schodech Kapitolu, hustě sněžilo a prezident onemocněl a po jednatřiceti dnech zemřel. Možná se mu pomstil nějaký indiánský bůh. Mnozí američtí politologové označují Obamovu inaugurační řeč za lincolnovskou podle amerického prezidenta Abrahama Lincolna z let 1861-1865, jenž se proslavil zrušením otroctví. Nejprve v roce 1862, v průběhu občanské války, vydal prohlášení o osvobození otroků, což pak byla jedna z příčin vítězství Severu nad Jihem, a v roce 1865 se pak zrušení otroctví stalo na základě třináctého dodatku součástí americké ústavy. Ovšem samotná inaugurační řeč Abrahama Lincolna v roce 1861 ještě obsahovala toto prohlášení: Nemám v úmyslu, přímo nebo nepřímo, zasahovat do instituce otroctví v těch unijních státech, kde existuje. Styl velkých inauguračních projevů, obracejících se přímo na lid, začíná pak s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, jenž vykonával svůj úřad v letech 1913 až 1921, a jenž se, jak známo, zasloužil o vznik samostatného Československa. Wilson nechal odstranit zábrany okolo Kapitolu, aby jeho projev mohlo poslouchat co nejvíce lidí. V projevu pak řekl: Volám na svou stranu všechny čestné a patriotické, kupředu hledící lidi. Rok poté vypukla první světová válka a na jejím konci, v roce 1918, se Wilson jako vůbec první americký prezident v úřadu vydal do Evropy, na mírovou konferenci do Paříže. Jenže mnohé věci, které dojednal, jako například Společnost národů, nebyly americkým Senátem schváleny. Mnozí z dalších amerických prezidentů se pak proslavili alespoň některými větami ze svých inauguračních projevů. Tak například Franklin Delano Roosevelt v roce 1933 řekl, že jediné, čeho bychom se měli bát, je strach sám. Obamův inaugurační projev připomíná Rooseveltův projev, protože v něm například říká: Shromáždili jsme se dnešního dne, protože jsme zvolili naději a ne strach. Rooseveltův projev byl pronesen na vrcholu světové hospodářské krize, Roosevelt o ní mluvil zcela otevřeně, jako dnes Obama, nic nezakrýval a netajil, snažil se posílit sebevědomí Američanů a víru ve schopnosti ji překonat. K tomu je také třeba dodat, že o to usiloval především pomocí obrovských vládních výdajů, což bude patrně i cesta prezidenta Obamy. Zkrátka, projev Obamy má blízko k Rooseveltovu projevu. V průběhu své volební kampaně Obama často odkazoval k Johnu Fitzgeraldovi Kennedymu, americkému prezidentovi z let 1961 až 1963. Ten ve svém inauguračním projevu řekl hodně citovanou větu: A tak se, moji američtí spoluobčané, neptejte, co pro vás vaše země může udělat. Ptejte se, co pro svou zemi vy můžete udělat. Dnes je ovšem situace odlišná, protože dnes se naprostá většina Američanů ptá, jak by se podle Kennedyho ptát neměli: co pro ně americká vláda za prezidenta Obamy může udělat? A nejzřetelnější protiklad k těmto dnešním očekáváním obsahuje jedna věta z inauguračního projevu Ronalda Reagana z roku 1983: Stát není řešením našeho problému; stát je součástí problému. Podívejme se nyní na inaugurační projev prezidenta Obamy. Je naprostou většinou komentátorů, včetně autora těchto řádků, chválen a obdivován. Děje se tak hlavně z hlediska jeho psychologického účinku na americkou veřejnost, která je v současné době deprimovaná krizí, recesí a rozličnými neúspěchy v mnoha oblastech. Projev byl promyšlený a skutečně jen posílil přesvědčení, že si Američané zvolili správného muže do čela země, jenž přivodí změnu, obrat k lepšímu a znovu vyvede zemi z temnot na slunce. Opíral se o několik základních, i když diskutabilních tvrzení. Zaprvé, že Američané zůstali věrní svým hodnotám, ideálům a slovům americké ústavy. I když je jejich morálka oslabena a země stojí uprostřed hluboké krize. Cesta z krize ven vede pak skrze připomenutí si amerických dějin a jejich jedinečnosti. Ta se opírá o Boží příslib uskutečnění rovnosti, svobody a práva usilovat o štěstí. Obama připomněl ty, kdo se kdysi vydali do Ameriky, aby v ní našli nový domov, aby za ní také bojovali a umírali. Připomněl oběti a tvrdou práci, které byly vykonány, aby dnešní Američané mohli žít v blahobytu a svobodě. K tvrdé práci a obětem se ovšem budou muset nyní vrátit. Nejprve řekl: Jsme stále ještě nejbohatší a nejmocnější národ na světě. A pak přišlo místo, kde naznačil, co se bude muset změnit: Doba, v níž jsme chránili individuální zájmy a odsouvali těžká rozhodnutí, je pryč. Podle mého soudu to znamená, že v Americe přicházejí zásadní změny, které musí být zvládnuty. K tomu ovšem musí být znovu nastolena důvěra mezi občany a vládou, která bude změny prosazovat. Co se týká trhu, Obama nezpochybňuje jeho sílu a význam, pouze je třeba hlídat, aby se nedostal mimo kontrolu. Celkově viděno, Obama je odhodlán k nasazení velkých státních výdajů a půjček, aby se země znovu dostala do pozitivního vývoje, a za druhé, neoliberální éra republikánských prezidentů bude za jeho vlády ukončena. Proto má daleko blíž k Franklinu Delano Rooseveltovi než k Ronaldu Reaganovi. Jakoby říkal Američanům, že se mají semknout v důvěře okolo své vlády, že najde správná a pro všechny spravedlivá řešení. Je také zjevné, že nyní tuto důvěru má a ohlášené změny ve vnitřní politice se patrně uskuteční.

Co se týká zahraniční politiky je jeho apel na důvěru ještě silnější. V podstatě ve svém inauguračním projevu oslovuje všechny národy světa, aby je ujistil, že se Amerika opět ujme svého vedoucího postavení při zajišťování míru a důstojného života. A to ne na základě libovolného nasazování vojenské moci, ale na základě vytváření aliancí a prosazování silných přesvědčení. Jeho heslem je široká kooperace národů, přičemž zdůrazňuje, že se Američané nebudou omlouvat za svůj způsob života a nebudou váhat jej hájit. Jejich vůle je silná a nemůže být zlomena. Následují pasáže, které nevzbuzují pochybnosti, ale jisté rozpaky. Musíme si uvědomit, že od útoku 11.září na Spojené státy, které připravily mezinárodní islamistické teroristické sítě, žijí Američané v přesvědčení, že se nacházejí, spolu s dalšími zeměmi Západu, ve válce s těmito sítěmi. Prezident Bush přitom opakovaně připomínal, že se nejedná o válku s muslimským světem, ale s těmito mezinárodně propojenými a koordinovaně jednajícími silami. O nich však v projevu prezidenta Obamy není řeč. Prezident hned v úvodu sice mluví o tom, že se národ nachází ve válce proti síti násilí a teroru, ale v závěru mluví o něčem jiném. Obrací se k muslimskému světu jako takovému a mluví o fundamentu vzájemného respektu a nabádá politické vůdce, kteří se opírají o korupci, lži a podvody a potlačují opozici, aby si uvědomili, že stojí na špatné straně dějin. Jenže problém je v tom, že mnoho politických vůdců arabského světa je samo ohrožováno islamistickými silami a u moci se udržují hlavně pochybnými a nedemokratickými cestami ze strachu před nimi. Prezident Obama jim v projevu sice nabízí pomocnou ruku, ale nějakou perspektivu změny v této oblasti neotevírá. Můžeme tedy předpokládat, že se americká zahraniční politika poměrně silně změní v tom smyslu, že se bude při řešení hlavních problémů orientovat na získávání spojenců. A to i z řad bývalých nepřátel. Nebude se především spoléhat na vojenskou sílu a na rychlá vojenská vojenství, která pak byla často promarněna neschopností organizovat rekonstrukci země a zavést civilní správu. Včetně takových nepřijatelných excesů, symbolizovaných důstojnicí americké armády, která ve vězení týrala a ponižovala muslimské zajatce. Prezident Obama bude patrně jednat se Sýrií ve snaze omezit agresivní choutky Hamasu, bude jednat s prezidentem palestinské autonomie Abbásem, bude se snažit získat pro širší mezinárodní spolupráci Rusko a ne ho neúčelně provokovat, což u nás první pochopil ministr zahraničí Schwarzenberg. Jenže výše uvedené rozpaky vedly patrně izraelskou vládu k rozhodnutí zasadit Hamasu citelnou ránu přímou vojenskou akcí dříve než se prezident Obama ujme úřadu. Teprve nyní je připravena situace pro jeho novou politiku na Blízkém východě.

V závěru se prezident Obama znovu vrátil k americkým hodnotám, které byly podle jeho názoru po celé americké dějiny tichou silou pokroku. Nyní je potřeba se k těmto hodnotám vrátit a současně si uvědomit všechny odpovědnosti, které Amerika má vzhledem k současným i budoucím výzvám. A pak se Obama vrací hluboko do minulosti Ameriky, do doby jejího vzniku ve válce za nezávislost s Velkou Británií a svůj projev zakončuje skutečně velkolepým způsobem. Mluví o situaci v roce "narození Ameriky, v nejchladnějším ze všech měsíců, kdy se malá skupina patriotů shromáždila okolo pomalu vyhasínajícího táborového ohně u ledové řeky. Hlavní město bylo dobyto. Nepřítel útočil. Sníh byl rudý od krve. A v této chvíli, kdy výsledek naší revoluce byl nejméně jistý, nařídil otec našeho národa, aby byla lidu přečtena tato slova a následuje citát z Washingtona. Že v situaci společného ohrožení, kdy už nemůže přežít nic jiného naděje a ctnosti, celá země povstane a postaví se mu. O jakou situaci konkrétně šlo? Šlo o zimu v roce 1777 až 1778 v údolí Valley Forge, kam generál Washington odvedl svou zdecimovanou armádu do zimního ležení. Byli to prostí vojáci kontinentální armády, dobrovolníci, lidé z nejnižších společenských skupin, sluhové, bývalí otroci, mladší synové bezzemci, imigranti z Evropy. Obama má pravdu, protože sám Washington popisoval, jak bosé nohy vojáků zanechávají ve sněhu krvavé stopy a nikdy pak nemohl zapomenout na tuto prolitou krev, ale také na vytrvalost a odvahu trpících lidí. Která se pak stala zdrojem vítězství Ameriky v boji za nezávislost. Na tuto krev ve sněhu a na tuto odvahu se pak Obama odvolává v roce 2009 ve svém inauguračním projevu a tím také usiluje o obnovení toho, co uvedl ve své inaugurační řeči Abraham Lincoln, a sice "mystických pout paměti". Jinými slovy společných, sdílených a znovu připomínaných hodnot a politických ideálů. Právě v době, kdy se objeví nové společné ohrožení, jako je tomu dnes.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .