Jak se v Česku hledá eurokomisař?

Racionální postup by byl takový, že by se předsedové největších politických stran a příslušní ústavní činitelé hned po volbách do Evropského parlamentu sešli a bez zbytečných ideologických a partajních přestřelek vygenerovali kandidáta nebo několik společných kandidátů.

Navrhnout spíše několik kandidátů dává smysl proto, že členské státy Evropské unie nemohou samy rozhodnout, jaké portfolio má "jejich" komisař dostat. Ne každý navržený kandidát může vykonávat jakoukoliv funkci; záleží i na jeho či její odbornosti. Nic by samozřejmě nebránilo tomu, aby se politická reprezentace dohodla na jistém pořadí preferencí, pokud jde o portfolia, takže i mezi navrženými kandidáty by existovalo jisté pořadí.

Jelikož o rozdělení portfolií v "evropské vládě" a jejich personálním obsazení začne rozhodovat nový šéf Evropské komise krátce poté, co bude schválen (a o důležitých postech se jistě bude neformálně diskutovat dokonce ještě před tím, než bude schválen), jsou na tom lépe země, které jsou připraveny. Tedy země, které vědí, co chtějí a mají pro obsazení postů připraveny kandidáty.

Česká republika se ovšem rozhodla ponechat tato rozhodnutí až na dobu po předčasných volbách v říjnu. Z úst předních politiků nanejvýš zaslechneme jména lidí, která by preferovala na post českého eurokomisaře ta která strana, ale neexistuje žádný konsensus napříč politickým spektrem. Od politiků také slyšíme, že by Česká republika chtěla nějaké "důležitější" portfolio, než je sociální politika, kterou v současnosti spravuje eurokomisař Vladimír Špidla.

Není přitom vůbec jasné, z čeho čeští politici tento nárok odvozují. Jak známo, štěstí přeje připraveným, což, jak vyplývá z výše řečeného, Česká republika není. Zároveň není jasné, proč by měla být Evropská unie vstřícná vůči českým požadavkům na přidělení nějakého důležitého portfolia jen několik měsíců poté, co dosti neslavně skončilo české předsednictví Unie.

A je zde ještě jeden, poněkud absurdní aspekt celé věci. Když čeští politici mluví o "důležitém" postu v Evropské komisi, nezapomenou zdůraznit, že by to měla být taková pozice, v níž příslušný eurokomisař kontroluje pokud možno co největší toky finančních prostředků. Takový vliv prý například Špidla neměl, protože sociální záležitosti jsou více méně v jurisdikci národních států, a v Bruselu se tudíž nepřerozdělují v této oblasti významné prostředky.

Jenže ani v tomto případě není jasné, odkud se české nároky berou. Vždyť Česká republika si s evropskými fondy neví rady ani doma, a patří v čerpání evropských fondů k nejméně úspěšným. Jedním z důvodů je skutečnost, že se Evropská komise bojí posílat evropské fondy do země, v níž je systém čerpání peněz netransparentní. Proč by tedy právě takové zemi měla chtít Unie svěřit post, v němž se ve větší míře rozhoduje o evropských fondech?

Ponecháme-li nerealistické ambice a přání českých politiků stranou, nejhorším aspektem "hledání" českého eurokomisaře je skutečnost, že důležité "evropské" rozhodnutí bude zase jednou jen extenzí domácích politických válek. Vypadá to totiž tak, že post eurokomisaře obsadí kandidát strany, která zvítězí v předčasných volbách. V lepším případě pak kandidát vládní koalice, která se po volbách zformuje.

Nemusí to sice nezbytně znamenat, že takový kandidát bude špatný, ale každopádně bude mít Česká republika oproti jiným zemích zpoždění. Navíc takto vygenerovaný kandidát nejspíš nebude mít podporu opozice, což je z hlediska širších zájmů státu škoda.

Lze zaslechnout i spekulace, že se předáci našich svou největších stran v rámci dohod o přechodné vládě Jana Fischera dohodli i na tom, že na post eurokomisaře odejde po volbách jeden z nich-zřejmě ten, který volby prohraje. I v tomto případě by ovšem byla pozice České republiky slabá. Nabízela by sice na post eurokomisaře expremiéra, jenže až v době, kdy portfolia hodné expremiérů mohou být v komisi už obsazena.

Zdá se tedy, že Česká republika dopadne nakonec tak, jak si zaslouží. Český eurokomisař nejspíš obsadí nějaký zbytkový post, přičemž politici budou opakovaně tuto situaci kritizovat. Ve skutečnosti budou ovšem kritizovat sami sebe, neboť zase jednou selhávají, jakmile politické zadání překročí svojí důležitostí hranice české kotliny.

Jiří Pehe

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .