Jiří Březina starší

Duben, ještě tam budem. Tahle věta mě napadla, když jsem si nedávno vyšel k rybníkům. Jen škoda, že mě nenapadla už doma.

Je neuvěřitelné, co všechno člověk může postrádat, když to nemá. To jsem si nevymyslel, někde jsem to četl, ale myslím, že to stoprocentně platí. Třeba můj dětský pokoj.

Od dětství se ve mně perou dva zájmy: jeden mě táhne k technice a druhý ke všemu živému – ke stromům, ptákům a přírodě vůbec.

Občas potkám koňský povoz, veze turisty nebo svatbu. Nostalgicky za ním koukám a představuju si, jak to asi vypadalo za těch časů, kdy se kočárem jezdilo třeba do divadla.

Prohlášením, že chodím rád do lesa, určitě nikoho nešokuju, protože takových je hodně. Až si někdy v tom lese říkám, že by nás ani tolik být nemuselo.

Neustálý vývoj lékařské vědy lze ukázat na transplantacích. Z jednoho těla do druhého se stěhují ledviny, játra, srdce i jiné věci, jejichž výčtem vám nechci kazit snídani.

Kdysi jsem velmi toužil mít sluchátka. Bylo to kvůli rockové hudbě, jejíž významnou charakteristikou byly odjakživa decibely.

Pokud si pod slovem papoušek představujete pestrého mluvícího opeřence, musím vás zklamat. Náš papoušek Bára nemluví a ani se k tomu nechystá.

Dostal jsem před pár dny lekci u boxu. A i když se při tom neboxovalo, byla to slušná nakládačka.

Pokud neznáte podivné slovo „vkladomat“, ve slovníku ho nehledejte. Já jsem se s ním seznámil za zvláštních okolností, které připomínají pohádku o kohoutkovi a slepičce.