K 39. výročí upálení Jana Palacha

Vzhledem k tomu, že se narodil 11. srpna 1948, chystal by letos na oslavu svých šedesátin. Měl by děti, možná vnoučata, a určitě by na rodině lpěl. Jako absolvent filozofické fakulty by nespíš dobu normalizace strávil někde v rodném kraji jako učitel dějepisu- třeba na Mělnickém gymnáziu. Dětem by se snažil zprostředkovat aspoň to, co mu o českých dějinách vyprávěl jeho tatínek. Co by mu vyprávěl pookupačně zglajchaštovaný profesorský sbor na fakultě, před tím by se je jistě snažil spíš ochránit. Po emigraci by asi netoužil: tu mohl zvolit už na podzim roku 1968, kdy byl pár týdnů na vinobraní ve Francii.

Tehdy se vrátil a je dneska těžké soudit, kvůli čemu vlastně. Z lásky k vlasti? Ta byla zcela v područí komunistické strany a Palachovu generaci, která vstupovala do života, se právě chystala zradit. Palach by byl tenkrát venku bez větších problémů získal stipendium a mohl by studovat svobodně cokoliv. A dneska by se mohl ucházet- podobně jako to dělá Jan Švejnar, ve své vlasti třeba i o prezidentský úřad. Nebo se snad vracel kvůli svému vysněnému studiu historie na filosofické fakultě, kam se v září 1968 dostal až po roce na vysoké ekonomické? Sny by byly v tom případě vzaly rychle za své,- ostatně, pokud jde konkrétně o historii, nebylo na Karlově universitě o co stát ani když už se blýskalo na pražské jaro. Kontaminace tohoto oboru totalitní ideologií byla na tu uvolněnou dobu až překvapivě hluboká, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. V úvahách o návratu do pookupačního Československa, a nelze pochybovat o tom, že je Jan Palach za svého pobytu ve Francii na podzim roku 1968 spřádal, hrála tak možná hlavní roli rodina: maminka, která ovdověla když mu bylo 13, dědeček, který pak převzal v rodině otcovskou roli, o sedm let starší bratr Jiří.

Co by s Janem bylo po listopadu 1989, je otázka. Možná by restituoval otcovu znárodněnou cukrárnu ve Všetatech. Pokud by mu ji bývalo komunistické vedení nevytunelovalo před nosem, jako se to stalo mnoha potomkům někdejších podnikatelských vrstev. Pak by se ale nepochybně postavil do čela různých iniciativ, protestujících proti dalším nespravedlnostem a není tedy vyloučeno, že by se dnes dožíval šedesátky čím dál víc frustrovaný. Možný je ovšem i zcela jiný scénář. Podle výpovědí Palachových vrstevníků to byl hloubavý mladý muž, odmítající tehdy mezi mládeží módní skepticismus. Byl idealista a chtěl burcovat vědomí národa. Tak to alespoň podle dostupných pramenů potvrzují jeho spolužáci. Rita Klímová, bývalá profesorka na Karlově univerzitě, která Palacha učila, to viděla střízlivěji: "Byl velmi upřímný, chtěl otřást lidmi a toto byla jediná cesta, o níž byl schopen uvažovat. Domníval se, že se věci doopravdy změní, což bylo nepochopení situace". řekla spisovatelce Lence Procházkové, autorce Palachovy biografie.

Jestli to bylo tak, pak mohl Jana Palacha život ve znormalizovaném, prověrkami a přetvářkou sešněrovaném Československu tížit natolik, že by byl spíš skončil jako Pavel Wonka. Ten byl komunistickou justicí utrýzněn v dubnu 1988 ve vazební věznici v Hradci Králové jenom proto, že trval na svých občanských právech a nedovedl si představit, že když v Moskvě zavádí Gorbačov perestrojku, může v Československu ještě panovat neostalinismus. V tom případě by ovšem Palach, stejně jako Wonka, nejspíš dodnes nedostal ani státní vyznamenání in memoriam.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .