Ke 125. výročí sociální demokracie

7. duben 2003

Sedmého dubna 1878, tedy právě teď před sto pětadvaceti lety, byla v hostinci U kaštanu založena Česká strana sociálně demokratická. Původní název byl Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, což potrvalo až do skončení první světové války.

Na XII.sjezdu strany, konaném v prosinci 1918, sociální demokraté změnili nejen jedno písmenko v prvním slově svého názvu na "československá", ale hlavně vypustili přívlastek "dělnická", čímž se strana i takto formálně otevřela širším společenským vrstvám, aniž se i v názvu vzdávala svých základních programových postulátů - socialismu a demokracie.

Ovšem právě praktická aplikace a výklad těchto pojmů byly a dodnes jsou zdrojem závažných vnitřních rozporů, z nichž čeští sociální demokraté snad nikdy nevybředli. Kromě jiného bývá i spor o to, zda-li jeden z těch základních pojmů v názvu pochází od slova sociální nebo socialistický. Připomeňme však nejdříve, že původní Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, založena Ladislavem Zápotockým-Budečským, Josefem Boleslavem Peckou břevnovským a několika dalšími vyznavači socialismu, tvořila politicky a organizačně jednotný celek s celorakouskou Sociální demokracií.

Už tehdy extrémní levičáci žehrali na nebezpečí takzvaného revizionizmu a oportunismu uvnitř strany, který byl logicky násoben bujícím nacionalismem devatenáctého století. I to možná vedlo k tomu, že na druhém řádném sjezdu v Českých Budějovicích, konaném o Vánocích roku 1893, byla Českoslovanská sociální demokracie prohlášena za autonomní a v roce 1897 byla úplně osamostatněna.

V letech 1905 až 1907 pak stála v čele boje za všeobecné hlasovací právo, v čemž jí podporovali i manželé Masarykovi. Ve volbách před první světovou válkou se stala vůbec nejsilnější českou stranou. V roce 1916 se do čela strany dostal vzdělaný právník a teoretik socialismu Bohumír Šmeral. Ten na rozdíl od tvrdých revolucionářů důsledně omezoval představu vítězství socialismu na půdu Parlamentu a socialistický stát chápal jako parlamentní demokracii.

Patřil k odpůrcům protirakouského odboje a po dvacátém osmém říjnu 1918 se přechodně stáhl z veřejného života. Nicméně když si roku 1920 promluvil v Rusku s Leninem, postavil se u nás do čela takzvané marxistické levice v rámci Sociální demokracie a v květnu roku 1921 z této frakce pomohl vytvořit Komunistickou stranu Československa.

Odchodem komunistů se pak sociální demokracie stala stranou slušných lidí, jak jí charakterizoval Masaryk a participovala ve všech koaličních vládách první republiky. Po Mnichově se dobrovolně rozpustila, vystoupila ze Socialistické internacionály a v prosinci roku 1938 vytvořila asi na tři měsíce Národní stranu práce v čele s Antonínem Hamplem. Ten ihned od začátku německé okupace navázal spojení s domácím odbojem a zprostředkovával mu styk s protektorátní vládou. Roku 1941 byl zatčen a rok později v berlínské věznici Moabit zahynul.

Toto čestné období sociální demokracie se začalo kazit za druhé světové války v emigraci. Bohumil Laušman, považovaný někdy za představitele protikomunistické pravice sociálních demokratů, odejel ještě před napadením Sovětského svazu dobrodružnou cestou přes Severní moře z Londýna do Moskvy a jednal tam společně se svým pseudostraníkem, ve skutečnosti komunistickým agentem Zdeňkem Fierlingerem, s delegací československých komunistů v čele s Klementem Gottwaldem o poválečné spolupráci obou stran.

Ta se také po roce 1945 rozvinula natolik, že ani několik výrazných demokratů typu Václava Majera, Vojty Beneše, Blažeje Vilíma a dalších, ani pozdější nahrazení Fierlingera Laušmanem v čele strany, nedokázalo v únorové krizi roku 1948 přesvědčit prezidenta Beneše o tom, že by se celá sociální demokracie v parlamentu nakonec nepostavila s komunisty proti němu. Proto se ani nesnažil prosadit, aby se před osudovou rekonstrukcí Gottwaldovy vlády parlament vůbec sešel.

A v té chvíli už předseda sociálních demokratů Bohumil Laušman pohotově zaujal místo vicepremiéra v nové vládě. Jako ministři tam zasedli Zdeněk Fierlinger, Ludmila Jankovcová a Evžen Erban. A zatímco demokraticky smýšlející sociální demokraté prchali do exilu nebo byli odváděni do vězení, tito kryptokomunisté společně s později tolik oslavovaným chartistou Jiřím Hájem, připravili už na konec června 1948 takzvaný slučovací sjezd, při němž KSČ sociální demokraty na více než čtyřicet let pohltila.

Čest této nejstarší české strany pak zachraňovala její exilová složka. Z dnes už publikovaných a dosti rozporuplných svědectví Jiřího Löwyho, Radomíra Luži či Jiřího Horáka, můžeme soudit na četné půtky, které často neměly daleko k rozkolu, zejména když šlo o postoje strany k poválečnému odsunu sudetských Němců, ale nakonec s přimhouřením obou očí byla tato zahraniční složka uznána za nositele kontinuity strany, překlenující celou třetinu její existence, což bylo důležité i pro získání restitučního nároku na dnešní téměř bezedný zdroj stranických příjmů, tedy na pražský Lidový dům.

Po listopadu 1989 se ČSSD nějaký čas udržovala těsně nad hranicí parlamentního zastoupení. Až teprve masivní nástup Miloše Zemana a jeho nepřehlédnutelného pomocníka Miroslava Šloufa znamenal prudký vzestup strany a její dnes už pětileté pobývání ve Strakově akademii se stále ještě nejsilnějším potenciálem v Poslanecké sněmovně.

Strana ovšem pečlivě dbá na to, aby na rozdíl od Šmeralových dob neměla ve svém programu stát socialistický, ale jen sociální. Jinak však víme, že jde o nejméně přehlednou stranu z české politické scény a skoro není divu, že ve svém dnešním jediném tiskovém orgánu, jímž je placená příloha sobotního Práva, se o svém sto pětadvacátém výročí zmiňuje pouze v zastrčeném rámečku, kde oznamuje slavnostní setkání U kaštanu za účasti Petry Buzkové sedmého dubna odpoledne.

Teprve o týden později se v budově Parlamentu bude konat slavnostní konference, kde většina přednášejících bude patřit k oné demokratické a komunismem tolik nedotčené části strany. Je až napínavé sledovat, jak to v ČSSD dopadne a zda-li se strana v duchu Špidlových slov na nedávném jednatřicátém sjezdu pohne, jak bylo doslova řečeno ? ?od čistých rukou k trvale čistým rukám?. Pokud by to převážně sekularizované sociální demokracii neznělo příliš kacířsky, chtělo by se nám říci: Dejž to pánbu!

autor: Jiří Ješ
Spustit audio