Klaus znovu na Hrad?
Kdo má být naším příštím prezidentem? Má jím být znovu Václav Klaus? Tyto otázky začínají už dnes hýbat politickými stranami a čeřit hladinu veřejného mínění. Kdyby mi je někdo položil, odpověděl bych na obě slůvkem "nevím". - Je vůbec k něčemu sdělovat posluchačům, že něco nevím? I na tuhle otázku odpovím, že nevím. Možná, že by nebylo od věci vysvětlit, proč nevím. To by se totiž netýkalo samotného Václava Klause, ale spíše toho, jak vnímám stav naší společnosti. Zkusím to.
Od roku 1991 se netajím kritickým postojem k člověku, který je tč. hlavou státu. Často jsem to kvůli tomu "schytal". Podezírali mě, že ho nenávidím. Jeden nepříliš statečný anonym na mě kvůli tomu dokonce žaloval mému zaměstnavateli. Ale mě nevede nenávist. 30 let jsem měl v popisu práce orientovat se v osobnosti druhého člověka. Vnímal jsem takto i Václava Klause.
Mezi čtyřma očima jsem s ním mluvil jen jednou. Občas jsem pobyl v jeho blízkosti a pozoroval ho. Čítal jsem jeho texty, zaznamenával jeho slovník, sledoval jeho komunikaci s jinými lidmi i postoje jiných lidí k němu. Usoudil jsem, že se jeho povahové rysy neblaze promítají do výkonu jeho funkcí a pokládal za svou povinnost na to upozornit. Jiní lidé časem přicházeli na totéž a já nemám už řadu let důvod se Václavem Klausem zabývat. - Ano, přišlo mi líto, že se tenkrát nestal naším prezidentem Jan Sokol. Ale to už je passé.
Postupně jsem zjišťoval problematické charakterové rysy i u jiných hvězd politické scény a upozorňoval na ně (např. u Miloše Zemana). Ale i toho jsem nechal. Individuální povahové slabiny nejsou samy o sobě tak důležité. Jejich význam vzroste, jakmile se stanou typickým projevem, ne-li dokonce nástrojem skupinových, davových, případně celospolečenských trendů. - Tak třeba ta často zmiňovaná Klausova neschopnost vidět sebe sama s autokritickým odstupem není jen jeho slabinou. Občas si kladu otázku, zda není dokonce nezbytným předpokladem každé úspěšné politické kariéry. A nejen politické. Například novináři tu a tam pranýřují nedostatek naší politické kultury. Bída naší mediální kultury je však znepokojuje mnohem méně. Není to také projev neschopnosti vidět sebe sama a svou vlastní branži s odstupem?
Henry Kissinger, americký politický veterán, poznamenal, že k tomu, aby byl politik zvolen, musí prokázat zcela jiné schopnosti než ty, které bude potom potřebovat. U nás je výběr kandidátů omezen. Má to prý být osoba mediálně známá a nikoli zcela apolitická. Při naší obecně panující morální laxnosti a psychologické negramotnosti nebudou její povahové přednosti významnou položkou. ODS nikoho jiného než Václava Klause v záloze nemá. Kdo by mohl být protikandidátem, na němž by se shodly ostatní strany? Při jejich nesourodosti by to asi byl člověk málo výrazný. Spor o to, kdo bude hlavou státu, se může stát tahanicí stejně nechutnou, jakou bylo loňské sestavování vlády. - Snad se mi podařilo vysvětlit, proč na ty dvě otázky, jimiž jsem tuto úvahu uvedl, odpovídám, že - nevím. To neznamená, že Klausovi fandím. Prostě nevím.
Vane z toho, co jsem řekl, skepse? Ano, vane. Politické elity ztrácejí tvořivost a věrohodnost v celé Evropě. Skepse však není totéž, co rezignace. Těžištěm života jednotlivců i národů není obsazování postů. Život je (řečeno kunderovsky) jinde. Přesněji: měl by být i jinde.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
