Má vzpomínka na Vojtěcha Cepla
Tak tentokrát se ke mně na našem předvánočním večírku už nepřiblíží se svým trochu potutelným úsměvem, aby mi vytkl něco, co jsem podle jeho názoru řekl nesprávně nebo nepřesně do rádia. Pokaždé jsem se na to těšil, protože diskuse, které z toho vzešly, byly pro mne vždy velkým obohacením.
Ty diskuse totiž neměly zpravidla vítěze ani poraženého, protože na obou stranách byla maximální snaha o pochopení pro toho druhého. A když jsem to jednou přece jen pod tíhou jeho argumentů vzdal, byl jsem druhý den překvapen jeho telefonátem, v němž jakoby se mi za to svoje vítězství omlouval a v půlhodinovém hovoru pečlivě registroval všechno, v čem jsem měl pravdu já a celou tu diskusi sám opět přivedl k jakési remíze.
To nebylo jen gentlemantství a smysl pro právo, byly v tom snad i jisté emoce na podporu prosté pravdy a krásného vztahu k lidem. Vysvětloval jsem si to poněkud neskromně, tak, že mě tento velký muž zahrnul do takového okruhu svých osobních vztahů. A teď, když zemřel, cítím se stejně osiřelý jako po smrti Pavla Tigrida, který se podobně zapsal do mé duše, sotva jsme se po jeho návratu z emigrace blíže seznámili.
Pokud jde o Vojtěcha Cepla, jednoznačně mi potvrdil, že z hlediska mezinárodního práva se nastolením komunistické vlády v únoru 1948 na postavení Československa ve světě vcelku nic nezměnilo a že všechny zkazky o tom, jako bychom od té chvíle byli ve válečném stavu, kdy platí nějaká jiná pravidla, třeba o zabíjení lidí, se právníkovi museli jevit jako čisté chiméry. Z toho automaticky vyplývalo, že na takzvanou studenou válku se nevztahovaly nějaké právní výjimky války horké. Právo se zde jasně oddělilo od politiky. A toho si byl vědom i profesor Cepl.
Z toho vznikla i jedna z našich nejzajímavějších diskusí. Pan profesor se totiž jednou veřejně postavil na stranu těch, kteří požadují zákaz Komunistické strany Čech a Moravy. Tenkrát jsem se s potutelným úsměvem přiblížil já k němu a zeptal jsem se, jak by se to mělo řešit z hlediska právního. A tady pan profesor poněkud zaváhal, řekl: "Já vím, že to jen tak nejde. Ale žádat to musím, protože je to požadavek spravedlivější než samo právo."
Tolik musím říci jakou malou korekci toho, co se dnes opakuje ve všech nekrolozích, že totiž ve věci práva jakoby Cepl byl tak trochu dogmatik. Ostatně nedávno dokonce i přiznal, že základní právní argument o vládě většiny zdaleka neznamená, že většina má vždycky pravdu. A právě tento rozpor si Vojtěch Cepl hluboce uvědomoval a v onom už zmíněném dlouhém telefonickém rozhovoru mi trpce přiznával, jak je z právního stavu v této zemi hluboce nešťastný.
Nejde totiž jen o porušování právních předpisů, ale o velký nedostatek osobní slušnosti, na níž jedině je možné právo stavět. Pokud se teď, ve chvíli, kdy nás tento vrcholně slušný a spravedlivý člověk opustil, zdůrazňuje, že svou moudrost šířil více ústně než písemně, není to tak docela pravda, protože po něm zůstala více než stovka precizně formulovaných publikací, ale teprve jako mluvící profesor nejen u nás, ale i na mnoha cizích univerzitách a mnoha sdělovacích prostředcích projevil celou svou moudrost, poznamenanou i tím, že svým sňatkem vstoupil i do světa české umělecké kultury, reprezentované slavným Jiřím Trnkou.
Těžko budeme hledat někoho, kdo nám ho i v této stanici nahradí.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
