Magdalena Platzová: Pláž jako jeviště

Možná se s postupujícím věkem člověk stává ještěrkou, která je blažená, jen když sedí na pěkně prohřáté zdi.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Na druhé straně hory

V La Londe des Maures, kde jsme trávili týden prázdnin, byl hned u pláže pěkný borovicový les. Tam už od časného rána zaujímali pozice místní babičky a dědečkové. Navezli si pod stromy stolky, židle a jídlo, seděli ve skupinkách nebo jen po dvou, či sami, povídali, nebo kontemplovali modrý obzor a užívali příjemného vzduchu a vůně. Tak do půl jedenácté se odvážili i do přímého slunce, hlavně ti, kteří měli na starosti vnuky, které bylo třeba ještě před obědem vykoupat.

Za pár dní už jsem je rozeznávala. Třeba párek, který se kolem desáté hodiny dopolední procházel podél pláže, voda jim sahala tak po kolena. Šli velmi pomalu, ruku v ruce, navzájem se podpírali. Bylo v tom něco – neřeknu dojemného, protože nechci být sentimentální. 

Ale zvlhly mi oči při pohledu na dva staré lidi, kteří opatrně a s rozkoší kráčeli podél moře. Říkala jsem si, že tihle lidé, jako všude v Evropě a skoro po celém světě, právě překonali několik velice těžkých měsíců strachu a izolace. A že i teď, když jsou venku, na slunci a mezi dovádějícími dětmi, si nemohou být jisti, zda jim jeden z příštích kroků nepřinese smrt. Možná jim to ale za to riziko stojí, myslela jsem si, stejně jako mnohým starým rodičům stojí za to obejmout dítě nebo vnouče, které několik měsíců neviděli. Některé věci jsou asi horší než smrt.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Rusalka v naší ulici

Nevím, jestli znáte jméno Ariane Mnouchkine. Je to divadelnice, dnes už je jí přes 80 let. Pro mne zázrak. Či spíše je zázrak každé z jejích divadelních představení, které od 70. let minulého století až dosud vytváří se svým souborem Théâtre du Soleil v Paříži.

V týdeníku Télérama s ní uveřejnili právě před létem rozhovor o karanténě a jiných věcech. Ona to řekla takhle: „Když prezidentka Evropské komise navrhne, aby staří lidé zůstali osm měsíců zavřeni, chápe vůbec, jakou krutost pronesla? Chápe rozsah svojí ignorance ve vztahu ke starým lidem a jejich místu ve společnosti? Dokáže pochopit, že existují horší věci, než smrt? Že mezi starými lidmi, mezi které patřím i já, je mnoho takových, kteří pracují, nebo jsou užiteční pro svoje rodiny? Ví, že my staří přijímáme smrt jako nevyhnutelnost a že hodně z nás se dokonce dožaduje práva odejít, kdy se rozhodne, práva, které je nám tady ve Francii upíráno?“

V tom rozhovoru, na který jsem si u moře vzpomněla, řekla Mnouchkine spoustu dalších věcí o přístupu společnosti k seniorům, ale také o umění a o divadle.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Hezká zlatovláska Angèle

Jeden odstavec bych pro vás ještě ráda přeložila, protože je v něm pro mne esence toho kouzla, které Mnouchkine se svými kolegy dokáže vytvořit na jevišti: „Když mluvím o společnosti, mluvím zároveň o divadle! To je divadlo! Pozorovat, poslouchat, uhadovat to, co není řečeno. Odhalit bohy a démony, kteří se skrývají na dně našich duší. A potom transformovat tak, aby nám přetvářející moc Krásy pomohla poznat a snášet postavení člověka. Snášet. Ne podlehnout nebo rezignovat.“

Ona i ta ranní pláž je takové jeviště, když se na to podíváte z jistého úhlu. Odehrává se na něm představení z rajského věku, ve kterém si mláďata hrají v teplé slané vodě s dospělými, skáčou do moře a zase z něj vyplouvají a vycházejí na suchý břeh, jako by znovu a znovu přehrávali svůj historický vývoj. A všichni přitom vypadají velice šťastně.