Něco málo o Bílém domě

O zařízení Bílého domu zpravidla vždy rozhodovaly manželky prezidentů. U těch, kteří se dopracovali do čela státu - ale jako staří mládenci (nebo vdovci) se pak o to postaraly jejich sestry nebo neteře a někdy intimní přítelkyně. Z toho však bývaly aféry. To ovšem patří k historii jako oblíbené koření politických ohlédnutí za minulostí. A aféry? Ty byly skoro stejně časté u Republikánů i u Demokratů.

Prvním demokratickým prezidentem byl až sedmý šéf vlády USA Andrew Jackson. (Ujal se moci před 180 lety - 1829). Jacksonovi zařízovala Bílý dům Emilie Donelsonová. Jeho snacha. A když později Andrew Jackson povýšil na "první hospodyni v Bílém domě" vdovu po svém příteli loďaři Timberlakeovi, skoro ho to politicky znemožnilo. Ale přestál i tento skandál. Ostatně byl to muž činu a znamenitý střelec, vlastně jediný americký prezident, který v souboji na pistole skolil svého nactiutrhače, jakéhosi Charlese Dickinsona. Pokud jde o paní Peggy Timberlakovou - ta si jako hospodyně v Bílém domě vedla znamenitě.

Jenže v očích senátu, tradičně rozhodujícím o rozpočtu, včetně výdajů prezidenta, paní Peggy milosti nedošla. Andrew Jackson si nakonec musel sídlo prezidenta vybavit z vlastní kapsy. Stálo ho to asi 50.000 dolarů - což byla na třicátá léta XIX. století velmi horentní suma.

Americká historie není skoupá na četné kuriozní příhody, včetně tvrdých fiskálních soubojů prvních dam s Kongresem a hlavně se senátem o peníze na Bílý dům.

V roce 1921 po Thomasi Woodrow Wilsonovi nastoupil Warren Harding. Ten už byl 29. americkým prezidentem. A to už byla doba, kdy demokratický vývoj prolomil do té doby dost výlučné soukromí pánů Bílého domu. Tisk mluvil o tom, že konečně padla izolace šéfa státu.

Dveře se otevřely. A prohlédnout si Bílý dům se denně hrnul tisícihlavý dav. Ne sice všechno, ale aspoň recepční prostory byly k nahlédnutí. Mělo to ale jeden nepředvídaný a nemilý následek. Byly zakrátko zcela zničeny drahé perské koberce. A Kongres odmítl zaplatit nové.

Manželka Warrena Hardinga paní Florence to neunesla. Veřejně prohlásila senátory za venkovské křupany, kteří si myslí, že prezident může bydlet v nějaké stodole. To jí senátoři nechtěli odpustit, než zcela změnila taktiku. Šla na to přes manželky senátorů - a posléze přes pořádání plesů a večírků, kde se senátorské paničky mohly blýsknout toaletami z Paříže. Na jednom večírku pak první dáma Florence Hardingová prohlásila senátory za nejmoudřejší a nejprozíravější muže Ameriky. A tak skvělí mužové už nemohli neschválit peníze nejen na nové koberce, ale taky na nové křišťálové lustry z Československa.

Jak vlastně vzniklo město zvané Washington a jeho Bílý dům? S nápadem na to, aby bylo postaveno zcela nové sídlo vlády a ve zcela novém městě přišel George Washinton. Ten byl taky první a jediný prezident, který v Bílém domě nikdy nebydlel. Odešel z politické scény dřív, než byl Bílý dům dokončen.

Základní kámen byl položen 13.října 1792 - tedy přesně třista let poté, co Kolumbus dorazil k dosud nevídanému kontinentu na západní polokouli. Po mnoha průtazích mělo být prezidentské sídlo hotovo 1.ledna 1800. To byl den braný už za začátek nového - 19. století.

Druhým prezident USA byl John Adams. Ten se však mohl nastěhovat do domu z bílého pískovce až v listopadu roku 1800. Ale štěstí mu nepřálo, protože podruhé už zvolen nebyl a tudíž musel po několika málo týdnech přenechat ještě stále dostavovaný Bílý dům třetímu prezidentu - Thomasu Jeffersonovi. Když se tam stěhoval, bylo v prezidentském sídle ještě víc zedníků a tesařů než kolik měl členů celý prezidenský tým. Jeffersonem prakticky začala praxe nekonečných úprav sídla šéfa americké vlády - podle osobního vkusu každého z prezidentů.

Už 170 let před aférou Watergate se Jefferson obával, že nepovolané uši budou odposlouchávat, co si povídá se svými ministry či diplomatickými hosty. Ale uměl se proti tomu pojistit. Vymyslel si totiž automatické služebnictvo. Robotickou obsluhu - a tu používal při večeřích s členy vlády či cizími velvyslanci. Na pouhé stisknutí knoflíku se otočily boční stěny a objevily se připravené mísy s lahůdkami a láhve s vínem, whiskou, ginem a dokonce i s ruskou vodkou.

Diplomati, jak o tom svědčí četné memoáry, byli uchváceni šarmem prezidenta, který jim prozrazoval i to, jak osobně systém robotů vymýšlel a realizoval. Byl to zručný kutil.

Jeffersona střídal v Bílém domě James Madison. Jako čtvrtý prezident USA prožil ve funkci krušných osm let. - Začalo to tím, že Jefferson upozornil Madisona, že jsou na spadnutí dva problémy. Jednak byla na spadnutí válka s Anglií, a pak byla na spadnutí samotná střecha Bílého domu. Byla dřevěná, mizerně udělaná, neboť jí nebylo ještě asi deset let. Střechu se podařilo rychle opravit, ale ne už vztahy s Anglií.

Anglický král si stále myslel, že by americký kontinent mohl být nekonečně dál pod jeho vládou. A tak válka propukla naplno.

Britští červenokabátníci neváhali velmi tvrdě ničit Washington. Bílý dům vypálili do základů. Sám prezident James Madison byl tehdy mimo hlavní město, odcválal pro posily k nejbližšímu regimentu. Ale jeho manželka Dolley Madisonová v Bílém domě byla. Dokonce se střechy Bílého domu pozorovala prudké boje. Podařilo se jí před Angličany uprchnout až na poslední chvíli. Byla to tehdy zajímavá historická doba. Vždyť téměř současně hořela Moskva za války Rusů s Napoleonem a Washington za války Američanů s Angličany.

Trvalo šest let, než mohl nový prezident James Monroe (pátý prezident) - bylo to na Nový rok 1818 - vstoupit do z gruntu obnoveného Bílého domu. Toto sídlo bylo pak vybavováno podle poslední módy - francouzské. Nábytkářská firma Russell et La Farge z Le Havru - z toho propagačně těží dodnes.

Po válce s Anglií, kterou nakonec jak známo mladé Spojené státy vyhrály, se vítězné hlavní město začalo velice rozrůstat. Kolem Bílého domu vyrůstala řada nových vládních budov. Ovšem v bezprostřední blízkosti byla tak říkajíc starovesnická servisní sféra. Skladiště dříví a uhlí, potřeby pro koně, seníky, konírny, podkovářké a kovářské dílny a zásoby potravin. U Potomaku kotvily lodě a byly tam truhlářské dílny a svého druhu loděnice.

Úředníci tu měli vlastní stáje. Tady se pečovalo o ustájené koně, na kterých úředníci přijížděli do práce.

Architekt Charles Bulllfinch opakoval celá léta vládcům v Bílém domě, byli to postupně tři prezidenti - že "žádný gentleman (natož prezident) by neměl dovolit, aby jeho rezidence vypadala jako městský ranč".

A tak, když mělo být Bílému domu sto let, k 13.říjnu 1892, ohlásil prezident Harrison (James Harrison - 23.šéf Bílého domu) že sídlo prezidenta musí dostat novou tvář.

Měl na mysli nezbytnost rozšířit budovu přístavbou velkých bočních křídel. A jistě by se tento záměr rychle uskutečnil, kdyby ovšem předtím Harrison neprozíravě nezamítnul jeden důležitý požadavek senátora Reera. Ten chtěl, aby prezident jmenoval několik jeho příbuzných do významných vládních funkcí. Především Reerův švagr se měl stát vrchním výběrčím daní v Portlandu. To Harrison neschválil a tak zase senát, kde měl Reer hlavní slovo, odmítl financovat rozšíření Bílého domu. Senát toto rozhodnutí zdůvodnil slovy: "Nelze schválit nesmírně nabubřelé prezidentovy požadavky."

Po čase si však vývoj administrativy rozšíření hlavního štábu americké administrativy vynutil. A modernizace taky. Nejdřív se dostal do Bílého domu telegraf. Zprvu byla klapající aparatura umístěna hned vedle prezidentovy pracovny a ložnice.

Jenže v noci dělalo pronikavé telegrafní ťukání takový hluk, že se prezident vůbec nevyspal. Telegraf se proto rychle musel přestěhovat do suterénu.

Pak přišla elektrifikace. S ní vtrhla do Bílého domu společnost Edison Electric Company. Do té doby, když chtěl prezident zavolat některého z tajemníků, měl na to mechanická táhla se zvonky. Elektřina to nahradila řadou pohodlných elektrických knoflíků.

A čím se svítilo? Už v 19.století tu byly lustry z českého křišťálu. A byly to lustry důmyslně kombinované. Dalo se svítit buď elektřinou nebo plynem. A v různých místnostech si každý mohl z těch dvou možností vybrat.

Členové Harrisonovy rodiny - ti bydleli v Bílém domě v letech 1889 až 1893 raději spoléhali na plyn. Sám prezident Benjamin Harrison - bylo mu šedesát, když prezidentoval - jednou dostal takovou elektrickou ránu, že muselo být odvoláno zasedání vládního kabinetu.

Lustry s dvojí kombinací sloužily až do dvacátých let dvacátého století. Technické novinky se jen hrnuly, přišel nejdřív telefon, po té důmyslné ústředního topení, pak přišly výtahy a přístavba dalšího patra. Ale to nebyl důvod ke spokojenosti.

"Vypadá to, jako když švec 150 let starou botu nekonečně příštipkuje" - řekl o tom Harry Truman, "chtělo by to zgruntu nový barák". Netušil, jak nečekaně rychle se jeho slova naplní. Truman měl dceru, která se považovala za skvělou zpěvačku. Prezident si na jejím zpěvu zakládal a často zval na její árie do Bílého domu cizí státníky, kteří se snažili důstojně její umění přetrpět. A jednou, když se uprostřed operní árie Margareta Trumanová opřela o klavír, strašně zapraskala podlaha. Nohy piana se hluboce propadly do podlahy a koncert skončil.

Přišla komise složená ze stavebních odborníků a vynesla nad sídlem prezidenta ortel, který Ameriku šokoval. Stalo se to v únoru 1948 (to my jsme měli v Československu poněkud jiné starosti).

Výrok komise zněl: V prezidentském sídle je životu nebezpečné nadále bydlet.

Architekt Engleberdt Reynolds doslova řekl: "Bílý dům, zejména některé jeho části stojí spíše ze zvyku než podle zákonů architektury a gravitace." - Harry Truman proto rychle přesídlil do Blair Housu, který je vedle Bílého domu. O postavení zbrusu nového Bílého domu se postarala stavební firma Johna Maxwayna. Od Kongresu měla příkaz naprosto zrenovovat stavbu a ponechat jen historické obvodové zdivo.

Vnitřek zcela zmizel. Buldozery vybagrovaly celý prostor za obvodovým zdivem. A navíc hluboko do země. Zcela zmizelo pět poschodí. Dvě suterénní patra, tři nadzemní. Zbyla jen vnější slupka a střecha. Pod historické základní zdivo byla zapuštěna desetimetrová betonová injektáž. Uvnitř byla smontována pětiposchoďová kostra, opět vyplněná podle historického modelu. A už za necelý rok se mohl prezident Truman vrátit i s dcerou a jejím koncertním klavírem.

Podle pečlivě zaznamenaných detailů se vše vrátilo na svá místa. Starý historický nábytek, historické portréty, historická knihovna - i české křišťálové lustry.

Moderna se však taky pronikavě uplatnila. Konferenční sály jsou rychle proměnitelné ve videosály.

O zvláštní proměnu se zasloužil Franklin Delano Roosevelt. Rád plaval, i po té, co byl postižen ochrnutím. A tak si nechal v podzemí postavit plavací bazén. Ten pak využívali i další dva páni Bílého domu - Harry Truman a Dwight Eisenhower.

Ale když přišel John Kennedy - byl tento bazén zrušen. JFK považoval za potřebnější mít v domě velké tiskové středisko. To přišlo na svět místo bazénu. Pozdější prezident Ford toho velmi litoval, protože jako vášnivý plavec si musel jezdit ráno zaplavat do vlastního bazénu ve vlastním domě, který měl až na kraji Washingtonu.

V dalším období (Ford byl 38.prezident - a dnes přichází do Bílého domu s Obamou už prezident 44) - přicházejí do sídla šéfa americké vlády stále nová a rychlejší technická vylepšení. Propojení internetem - s blokádou před možnou špionáží a některé zvláštní sítě informací, které jsou přísně utajené. Zejména v podzemí Bílého domu jsou dnes speciální služby, odkud se dá sledovat celý svět. A tady se taky soustřeďují, hodnotí a třídí nejaktuálnější zprávy o světě. Vždyť je to nejpochybně nejdůležitější nervové centrum světové velmoci. Bude zajímavé sledovat, jak změní a obohatí Bílý dům paní první dáma Ameriky Michelle Obamová, která minulou sobotu oslavila své 45.narozeniny. Barak Hussejn Obama řekl, že až na podobě své Oválné pracovny naprosto nechá na vkusu své ženy, s čím přijde. "Michelle je chytřejší než já," - řekl nový, už 44.prezident Spojených států. To je jistě velká poklona. A je skoro jisté, že to při své upřímnosti, myslel vážně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .