Nepravá pravice prezidenta Václava Klause
Prezident Václav Klaus je v současnosti nejviditelnějším politikem naší země, jak doma, tak i v zahraničí. Jeho mnoholeté působení na pravici naší politické scény z jeho politických postojů vytvořilo téměř synonym pro českou pravicovou politiku jako takovou. To, že postoje Václava Klause jsou rázovité, ví každý. Každý si ale neuvědomuje, že jeho rétorika a myšlení zkreslují smysl pravicové ideologie a podlamují politický liberalismus, který Klaus údajně hájí. Dovolte mi tedy zamyslit se nad politickou ideologií a rolí kterou prezident Klaus na české pravici hraje.
Politická soutěž ve vyspělých demokraciích se typicky vyznačuje ideologickými postoji ve dvou dimenzích -- v dimenzi ekonomické a v dimenzi společenské. Ekonomická problematika se především soustřeďuje na to, jakou roli v ekonomickém rozhodování má hrát stát -- tedy do jaké míry má stát danit, přerozdělovat a regulovat trhy. Pozice na této dimenzi se dělí na známou ekonomickou levici, požadující zvýšenou účast státu, a ekonomickou pravici, preferující co nejmenší omezení tržních mechanismů.
Dimenze společenská se vztahuje na širší otázky společnosti a etiky. Spadá sem například koncepce občanství a národa. Je občanem pouze ten, kdo patří k určité etnické, jazykové či náboženské skupině, nebo je občanství otevřené lidem z jiných skupin či národů. Také sem spadají otázky morální, vztahující se například na to, zda interrupce či homosexualita jsou akceptovatelné a do jaké míry je má stát regulovat. Konečně zde najdeme i otázky týkající se otevřenosti společnosti, jak dovnitř, tak navenek. Spadá sem tudíž jak problematika mezinárodní spolupráce a integrace, tak problematika tolerance. Pozice na této dimenzi se dělí na liberální, zastávající vizi společnosti, která je otevřená spolupráci a tolerantní vůči různým minoritám, a na takzvaně "autoritativní", obhajující uzavřené tradiční, rodinné a národní hodnoty.
Česká pravice, tak jako pravice v ostatních post-komunistických státech, se ve svých po-listopadových počátcích profilovala především jako pravice společensky liberální. Ať coby Občanské Fórum, či jako ODS, naše pravice udělala definitivní tečku za komunistickou diktaturou, zajistila svobodné volby, demokratickou soutěž, občanská práva a svobody, a vůbec otevřela "znormalizovanou" českou společnost. Tento společenský liberalismus byl pak spojen s ekonomicky pravicovými výhledy, které se promítly do relativně úspěšné privatizace. Devadesátá léta pak proběhla pod ekonomickou taktovkou a česká politická scéna vykrystalizovala ve stranický systém, ve kterém se utkávají především různící se ekonomické zájmy.
Zásadní změnu přinesla do české politické soutěže evropská integrace. Na oko se jednalo o téma konsensuální, jelikož, kromě komunistických zamrzlíků a neo-fašistů, jsme všichni chtěli "zpátky do Evropy," jako její řadoví členové. Politika Václava Klause však z Evropy učinila nový štěpný bod české stranické soutěže, a začala tak posouvat koncepci české pravice.
Klausova ODS je na počátku našeho tisíciletí těžkou vahou v domácím politickém ringu. Je to strana, která pokud sama není ve vládní koalici, pak je hlavní vládní alternativou. Přesto, když v roce 2002 ODS vstupuje jako pozorovatel na evropskou politickou scénu, rozhodne se spolupracovat s jejím politickým okrajem. Ve svých evropských počátcích ODS navazuje kontakty jak s nacionalistickou periferií uvnitř britských konzervativců -- z nichž jeden byl pro své názory vyloučen z britského poslaneckého klubu -- tak s levicovými dánskými euroskeptiky. Zpočátku není jasné, zda-li se ODS v Evropském parlamentu přidruží k euroskeptické skupině "Evropa národů," do které patří mimo jiné i italští neo-fašisté, s nimiž tehdy zasedala i paní Alessandra Mussolini, vnučka známého diktátora.
Po té co se však v roce 2004 ODS stane plnoprávným členem Evropského parlamentu, začne se její evropská politika rozcházet s politikou prezidenta Klause. V ODS vítězí pragmatismus a strana se začíná profilovat do typicky konzervativních rysů, byť toryovsky euroskeptického ražení. Na českou domácí scénu však skrze Klausovu rétoriku proudí názory jeho nezvyklých evropských přátel, jež rozhodně nepatří k pravicovému mainstreamu, které jsou předkládány českému publiku jako pravicová norma.
Otázka evropské integrace však ovlivnila českou politiku především tím, že znovu zviditelnila společenskou dimenzi politické soutěže. Mimo narážky na evropské regulace a byrokratismus, prezident Klaus v kontextu evropské integrace především oprašuje české národovectví. Klaus svojí rétorikou i teatrálním symbolismem naznačuje, že v současném světě je spásou malých států především národní identita a nezávislost. Klausova interpretace tak opomijí poválečný politický a společenský vývoj v západní Evropě, který skrze spolupráci a integraci zajistil malým státům jak prosperitu, tak politickou spoluúčast.
Klausovo anti-evropanství pak vychází především z anti-germanismu, který je pozůstatkem národovecké a komunistické koncepce dějin. Volič tak dnes může nabýt dojmu, že v globalizovaném, multipolárním světě je nejlépe obrátit se na Blanické rytíře. To, že přes všechny své nedostatky, je to právě naše členství v Evropské Unii, které zabraňuje, aby se nám stal nějaký další Mnichov, či které nám dovoluje účastnit se ve všech rozhodováních nejmocnějšího ekonomického bloku planety, prezident Klaus ve svých projevech přehlíží. Silným spojencem českých zájmů je dnes Evropská komise, která svou institucionalní vahou například nedávno dokázala usměrnit francouzský protekcionismus prezidenta Sarkozyho.
Klausův nacionalismus je však ještě hlubší. Ve svém, dnes již světoznámém, projevu v Evropském parlamentu, prezident varuje před hrozbou multikulturalismu a multinacionalismu, které jsou podle něj v rozporu s "přirozeným historickým vývojem." Promiňme ekonomovi to, že opomněl dějiny vlastní země, která byla od třináctého století do druhé světové války středem slovanské, německé a židovské kultury, centrem katolicismu, protestantismu a judaismu, a která toto dědictví z velké části ztratila snad nepřirozeným zásahem nacismu a komunismu. Vyvarujme se však předsudků politiky, která odkazuje na "přirozený vývoj," ať už se jedná o historický determinismus marxistů, sociální darwinismus fašistů, či ploché národovectví Václava Klause.
Prezident Klaus se tak během posledních let přesouvá z pozice liberální a ekonomické pravice, do pozice, která -- ač stále ekonomicky pravicová -- je ve společenské dimenzi autoritativní. Svým autoritářstvím se tak na této dimenzi přibližuje jak západoevropským nacionalistům, tak východoevropským komunistům. Tento posun není pouze na úrovni ideologické, ale i na úrovni rétorické. V již zmíněném projevu v Bruselu, Klaus nepřímo přirovnává Evropskou Unii k sovětskému systému.
Není ani tak důležité, že jde o přirovnání dosti zkreslené a, pro oběti komunistického režimu, urážející. Významné je to, že Klaus používá odkazy na minulý režim jako politického strašáka. Tímto způsobem z něj konstruuje hrozbu podobně jako komunisté strašili imperialismem, či "americkými brouky."
Politické přízraky však nepatří do arsenálu otevřené moderní pravice. Klaus, který vystoupil z ODS, má nyní nejblíže k formujícím se Svobodným, které díky jejich názvu i politice halí nádech rakouských Freiheitliche -- bývalé strany zesnulého Jörga Haidera, jež se hlásil jak k volné tržní ekonomice, tak k netolerantnímu národnímu principu. Nevěšme však hlavu nad tím, že českou pravici zatěžuje autoritářské národovectví ve společenské dimenzi.
Přítomnost autoritářského národovectví nakonec z naší politické scény tvoří scénu typicky evropskou. Nedopusťme však, aby Klausova koncepce české pravicové politiky omezila naše chápání politické pravice.
Nedovolme, aby veškerá kritika Klausova euroskepticismu a národovectví byla pod nálepkou komunismu vyřazena z diskuse. Alternativou k postojům prezidenta Klause není pouze politika levicová, ale především také otevřený pravicový liberalismus.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
