O kariéře a vlastizradě

Pokročilé stáří mu už čtyři roky brání vyjít alespoň na dvorek jeho věhlasné vily a tak bratislavští novináři přišli o možnost obvyklého letního rozhovoru přes plot se sdílným a neoblomným staříkem, který nikdy nezapochyboval o tom, že co celý život činil, činil správně. V létě média, jak víme, prahnou po tématech. A na léto připadají dvě data, které s Biľakem souvisí. Tím prvním jsou jeho narozeniny. O rovných deset dní ale předcházejí mnohem důležitějšímu výročí: přespříští týden uplyne už 39 let od sovětské invaze do Československa. Není tajemstvím, že Biľak byl jedním z pěti signatářů takzvaného zvacího dopisu, který měl jakýmsi způsobem posvětit vstup Sověty vedených vojsk Varšavské smlouvy do země. A Vasiľ Biľak měl být dokonce tím člověkem, který osobně předal dopis sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi.

Ať už byly detaily jakékoliv, Biľak každopádně hájil invazi stejně vehementně, jako byl po desetiletí nezlomným symbolem nejkonzervativnějšího neostalinského proudu v komunistické straně. A v tom spočívala i jeho podivuhodná výjimečnost, i když ho po celý život míjely vládní funkce, natož aby byl premiérem, a nedotáhl to ani na prvního muže ve straně, které celý život sloužil a kterou také do velké míry formoval. Po dvě desítky let v ní měl pod palcem ideologické a zahraniční otázky, což jest paradoxem, přihlédneme-li k jeho mimořádné nevzdělanosti a lidské jednoduchosti.

Tento původním povoláním krejčí se sice honosil titulem doktora, ale získaným na Vysoké škole politické Ústředního výboru KSČ, o jejíž vzdělanostní kvalitě snad nemohli být přesvědčeni ani sami komunisté. Kdo kdy slyšel Biľaka promluvit, musel uznat, že se za něj styděl každý slušný krejčí. A to nenarážíme na jeho neschopnost spisovné mluvy; řeč je pouze o obsahu natolik ideologicky zaslepeném a prostoduchém, že některé jeho věty plnily funkci, kterou dnes zastávají hlášky z oblíbených komedií. Třeba o tom, jak špinavé kapitalistické rypáky nenecháme rejpat se v naší krásné socialistické zahrádečce. Byl to ale smích přes slzy.

Protože ta přímočarost Biľakovy osobnosti a kariéry je až zarážející. Jestli se o konzervativních komunistických vůdcích vyššího věku ironicky hovořívalo jako o dinosaurech, on byl jejich ztělesněním. Členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl nepřetržitě 35 let, z toho čtvrt století v nejužších grémiích, předsednictvech, politbyrech a kdovíjak ještě se tomu říkalo. Bez úhony přežil padesátá léta, kdy jeho stranický šéf Slánský skončil na popravišti a pozdější souputník Husák, vězněn vlastními soudruhy, léta čekal v žaláři na svůj velký návrat. V šedesátých letech, když lehké oteplování odsouvalo do pozadí ty nejobskurnější postavy komunistické strany, Biľak dále postupoval a v době Pražského jara byl od ledna do srpna 1968 i nejvyšším představitelem Komunistické strany Slovenska. Uprostřed tohoto období se posunul výš i v celostátní partajní hierarchii a tragický srpen, jak už víme, jej nejenže nesmetl, ale udělal z něj hlavní ideologickou figuru strany.

Není zde prostor rozebírat, co přesně rozhodlo, že nakonec zvítězila zdánlivě měkčí varianta, kdy tanky v ulicích nepáchaly okupační zlo ještě v mnohem větší a bezohlednější míře a místo horkého kandidáta Biľaka nakonec v křesle nejvyššího stranického šéfa usedl nepoměrně vzdělanější protřelý manipulátor Gustáv Husák, který uměl předstírat i vlídnou tvář a zpočátku falešnými sliby ulamoval hroty posledních zbytků občanského vzdoru až do rezignace sedmdesátých let. Poučení z krizového vývoje a povinná výuka marxismu se vší apologetikou invaze jsou ale bezpochyby spíše Biľakovy děti: ať si konkrétní formulace psal, kdo chtěl, nikdo neměl větší zájem na zabetonování doktríny bratrské pomoci, než pět signatářů zvacího dopisu v čele s Biľakem. Člověkem, jemuž jsme se potají smáli a třeba netušili, že nás mohlo potkat ještě něco horšího, než Husák.

Lehce Kim-Ir-senovským rysem Vasiľa Biľaka je kromě přímočarého fanatismu a vytrvalosti i to, že si vychoval nástupce. Nemaje syna, svěřil roli svému zeti, aparátčíkovi, na nějž pak v nových poměrech zbyl už jen pokus obnovit na Slovensku "zašlou slávu" komunistické strany, který ne a ne vyjít. Nicméně tato epizodka je už jen k smíchu, zatímco lví podíl Vasiľa Biľaka na tom, jak se československý stát desítky let choval ke svým občanům, z nichž některé věšel nebo zavíral, šikanoval, omezoval, okrádal a nakonec proti nim pozval cizí tanky, to už k smíchu není. Stejně jako to, že československá a posléze slovenská justice za osmnáct let nedokázala ve třiadvaceti tisících stránek vyšetřovacího spisu objevit spáchání ani jednoho jediného zločinu. Pokud ale pozvání cizích vojsk k okupaci vlastní země - byť by jistě přišly i bez toho - pokud toto není vlastizrada, pak už nic.

Jistěže, případné volání po tom, aby byl po soudech tahán devadesátiletý nemohoucí a snad i už i duchem nepřítomný stařík, mi zní trochu trapně. Stejně jako lítost nad tím, že světské spravedlnosti uniká i nedělní jubilant, 85letý Miloš Jakeš. Stejně stranicky úspěšný, stejně směšně prostoduchý a se stejnou politickou odpovědností. Jak ale s tímto pocitem trapnosti naložit v době, kdy někomu není trapné veřejně zpovídat zpěváka po mrtvici kvůli tomu, že si před třiceti lety dával kafe s estébáky?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .