Pavla Bergmannová: Den jako korálek
Některé dny jsou jako korálky… Obyčejné, pestrobarevné korálky z pouti, navlečené na tenké nitě našich životů… Stejně jako lidé, kteří nám náhodně vstupují do cesty… Třeba takhle…
Když už se vám při čekání na autobusové zastávce podaří uniknout ze spárů opilého bezdomovce, který vám nadbíhá kýčovitými promluvami typu: „Vaše oči jsou plné slz, ale cítím, že z Vašeho nitra musí tryskat láska!“, aby za to následně požadoval – vzhledem k poněkud chabému hereckému výkonu – až překvapivě tučný honorář, objeví se hned vzápětí další nástraha v podobě setkání s postarší dámou, jež si v téměř prázdném autobuse tak nějak podezřele vybere místo zrovna vedle vás.
Čtěte také
Po několika neškodných, běžných frázích ta zprvu nenápadně působící žena sáhla do napěchované kabely a nabídla mi leták s nápisem „Přijď mezi nás!“, načež – bez očekávání jakékoli reakce – začala spřádat svůj dobře secvičený monolog: „A Vy skutečně nevěříte? Sama přeci věřit nemůžete?! Víte, mě Pánbůh uzdravil. Pánbůh je dobrý! Všechny nás miluje!“ Zhluboka se nadechla, aby použila mnohem silnější, zastrašovací kalibr: „Až přijde smrt, tak nastane těžké rozhodování mezi nebem a peklem. Kam se chcete dostat? Věřte mi, peklo je hrozné!“
S potlačovaným úsměvem a hranou vážností se mi ji konečně podařilo přerušit: „No, víte, já peklo zažívám právě teď. Peklo – to je zkrátka místo pro mě!“ Mé „rouhání“ ji alespoň na chvíli umlčelo, dokonce se zdálo, jako by znejistěla… Naštěstí se již blížila má výstupní autobusová zastávka, a tak jsem dámě v letech – s obrovskou úlevou právě odvaleného těžkého balvanu – popřála na rozloučenou hezký den... A v hlavě mi probleskl citát ze Shakespearovy Bouře, že: „Peklo je prázdné a ďáblové jsou mezi námi.“
Čtěte také
Vystoupila jsem a zamířila do hospice. Po těch několika měsících, co sem docházím, už s jistotou vím, že Pánbůh neuzdravuje, ale zároveň nepochybuji o tom, že opravdová víra může bolesti umírajících, i těch, kteří je doprovázejí, snad aspoň trochu zmírnit. Nebo může nabídnout šanci a dodat naději k vyrovnání se s vlastní bezmocností na konci života.
O něco později sedím v restauraci… Příjemný interiér imituje atmosféru středověkého sklepa a možná i proto se mi v souvislosti s autobusovým rozhovorem vybaví Bergmanův film Sedmá pečeť, ve kterém rytíř Blok propadá pochybnostem víry v Boha. Chce vědět, nikoli věřit, a tak vzdoruje osudu. Ale zjišťuje, že jeho jedinou jistotou je právě a jen Smrt. Ale zároveň nachází i naději – v lidech, kteří již svého Boha nalezli, protože nalezli lásku a štěstí.
Čtěte také
Pak obědvám. Jídlo by nicméně potřebovalo jemně dochutit, sůl ale na stole chybí. Rozhlížím se, ostatní jsou na tom podobně. „Nevadí, bude to tak nakonec možná i zdravější,“ omlouvám svou lenost vyžádat si slánku. Za chvíli nade mnou stojí korpulentní dívka od vedlejšího stolu a pokládá ji přede mne: „Všimla jsem si, že ji taky hledáte, tak jsem Vám cestou jednu vzala s sebou.“
Jsem tím jejím gestem zaskočená, ale stihnu jí ještě poděkovat. Postupně cítím něco, co jsem dlouho nezažila. Ten drobný okamžik se proměnil ve velké nepojmenovatelné štěstí i radost z toho, že není třeba ztrácet víru v člověka. A ten opilec měl vlastně pravdu: jsem dojatá, slzím, protože kolem mě ještě tryská láska…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
