Petr Beneš: Kormoráni
Nepamatuji si, že bych za svého dětství někdy viděl v Praze kormorány. Znal jsem je z rádia z tahavého šlágru, který je spojoval se zpěvem moře. Jak vypadají, jsem nevěděl, i když jsem se v té době o ptáky zajímal. Sledoval jsem je na krmítku, rozeznával podle atlasu.
Pamatuji si například živě, jak mě zarazil kos albín v houští kousek od vily, kterou namísto prvorepublikového továrníka obývalo ministerstvo vnitra. Ten podivný strach z nečitelného účelu budovy nějak prolnul i do setkání s bílým kosem.
Čtěte také
Dělo se tu něco nepatřičného. Ze školních slabikářů jsem si přece pamatoval kosa jako TOHO černého ptáka a náhle jsem jasně rozpoznal, že ten nečekaně bílý tvor nemůže být nikdo jiný než právě kos. Tak jsme tedy rozpoznatelní, i když ztratíme svou nejtypičtější charakteristiku? To ale znamená buď: Za nic se neschováš, stejně tě poznají, nebo: Stejně jsi černý, i když jsi bílý. Tedy: kos, třebas bílý – mě zajímal, podobně jako spousta pěvců kolem našeho domu.
Ale ptáci spojení s vodou ne, což je pro dítě aspirující na kariéru ornitologa přece jen problém. Druhů těch vodních létavců je totiž opravdu mnoho. Na základě toho šlágru jsem si kormorány spojil se zpěvem, byť v něm zpívá moře a kormoráni poskytují jen křídla. A protože mě tehdy ani moře nijak zvlášť nelákalo, klidně jsem tyto ptáky ze svého života vypustil.
Naživo jsem je poprvé viděl po letech na Oravě. Byl únor, sychravo, seděl jsem ve vlaku, který mířil k oravskému zámku. Ten patřil do světa důvěrného, protože jsem jej znal z obalů od čokolády. A zatímco vystupující silueta hradu vyplňovala postupně mé očekávání, ptáci, kteří jako obrovské černé hrozny nehybně posedávali na holých stromech na břehu řeky, zůstávali ostře neurčití.
Čtěte také
S ničím se neshodovali. Ani s ničím, co jsem znal, ale ani s ničím, co bych snad chtěl poznat, a tedy se na to nějak připravoval. Naopak. Vším, třpytivě černou barvou, upřeným sezením, intenzivně soustředěným čekáním vzbuzovali ve mně pocit něčeho cizího. Občas se rozletěli, geometricky přesně, v pravidelných intervalech za sebou, rozrazili hladinu vody a s vyzývavě vztyčeným krkem odráželi se od studené hladiny.
Mimoděk mě napadlo: pravěk. Ten zvláštní čas, kdy z ještěrů a oblud zbyly jen použité tvary, dané k dispozici právě takovýmto tvorům, kdy už tu byl člověk, ale podivně schoulený do sebe, odevzdaně, neplýtvaje silou, žijící víc na přírodě než s ní. A ti zvláštní ptáci – zcela jiné vědomí, zcela jiné prožívání času, podivně chladní, neteční k člověku - jen zvýrazňovali tu oddělenost. Jako by ji sem přenesli, nedotčení technikou, vývojem, proměnou světa lidí.
Měl jsem z nich strach, nepodložený, ublížit mi určitě nemohli. Byl a je to strach ze zcela ostře dané odlišnosti, nespojitosti, průrvy, věčného bytí vedle sebe. To nebyli tajemní ptáci, tajemství má přece v sobě příslib dotyku, setkání. Byli spíše pohansky svatí, ve smyslu absolutní odlišnosti, bytostného nezájmu, nesdělitelnosti. Byli to kormoráni. A nezpívali, ani řeka pod nimi.
Čtěte také
Poslední dobou jsou kormoráni vedle nás stále častěji. Ruší svět rybářů. Jejich přítomnost se popisuje jazykem invaze, agrese, škody. Mohli by se snad skrze tento nám tak důvěrně známý jazyk stát našimi i oni?
Když jsem před týdnem šel po úzké cestě nad Vltavou z Máslovic do Klecan, spousty jich seděly na holých topolech tam, kde se řeka měkkým obloukem posouvá krajinou, poznačenou pravěkými sídlišti a raně křesťanskými hradišti. Pravda, na řece jsou mohutná zdymadla, na obzoru továrna, břehy jsou regulované, cesta značená. Vyznám se tu.
Náhle se ale kormoráni začali jeden po druhém tiše odlepovat od stromů. A jejich pohyb byl mnohem bližší plynutí řeky než mým zrychleným krokům.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
