Petr Borkovec: Tyto řádky – psané v Indii
Skoro každý – řekl bych – nosí v hlavě nějakou první větu románu. Alespoň jednu. Kdo si myslí, že nenosí, plete se – a už teď u kafe si vzpomene na první větu Dětí z Bullerbynu naší milované Astrid Lindgrenové. Věta samozřejmě zní: „Jmenuju se Lisa.“
Mimochodem, pokud jde o mě – kdykoli si ta tři úvodní slova spolu s Lisou v duchu řeknu, vytane mi věta druhá, v níž Lisa říká, že „je holka, což se ostatně pozná podle jména“, a v mozku mi někdo začne promítat časosběrný dokumentární film z mého života, který se prý obvykle promítá těsně před smrtí. Lidé to tak říkají. Od chvíle, co jsem zjistil, že to spolehlivě funguje, opakuju si první větu Dětí z Bullerbynu často, a tudíž se často dívám na ten šikovně sestříhaný dokument. Cvičím se.
Čtěte také
No… když už jsme u známých románových začátků, téměř každý si také – napadá mě – lehce vzpomene na první větu Proustova Hledání ztraceného času. „Dlouho jsem chodil brzo spát.“
Ale promiňte – nechtěl jsem mluvit o spánku a smrti. Doufal jsem, že úvaha o prvních větách báječných bichlí bude slibná, plná možností a plánů a dobrodružných vyhlídek. Hned teď to napravím. Víte, jak vypadá první věta Twainových Dobrodružství Toma Sawyera? Pravděpodobně víte. Je to jenom jedno slovo s vykřičníkem a vychází z úst tety Polly:
„Tome!“
O slavných prvních větách slavných románů asi existuje nějaká kniha. Třeba ruský spisovatel Vladimir Nabokov by ji při své paměti a talentu svedl napsat za chvilku. Ostatně sám brilantní úvodní věty románů provozoval ve velkém. Jeho Lolita nebo Dar jsou odpáleny nevídaným způsobem. Ale já takovou knihu o zahajovacích větách nečetl.
Zato mám úvodní románovou větu, která mi straší v hlavě přes dvacet let a kvůli níž to tady celé sepisuju.
Čtěte také
Nepamatuju si, o čem ten starý román vypráví. Nemám ho v knihovně (prozkoumal jsem včera). Ještě před chvílí jsem si nebyl schopen vybavit, jaký má titul (už jsem si vzpomněl!). Od jeho autora jsem nikdy nic jiného nečetl a bohužel ani přesně nevím, co dalšího napsal. A to, jak se jeho jméno a příjmení správně píšou, jsem musel ověřit na internetu.
Tudíž úvodní věta je jediné, co mi z románu zbylo a zbývá. A ještě to, že byl napínavý. Ačkoli… nejsem si tím úplně jistý.
Věta zní takhle: „Tyto řádky – psané v Indii – jsou určeny mým přátelům v Anglii.“
Proč mi uvízla v paměti?
Já nevím.
Vím.
Nevím.
Čtěte také
Možná ten rým, nebo spíš rýmové echo, „Indii – Anglii“, který v originále pravděpodobně není. Je trochu komický a nakažlivý. Celá první věta má výrazný trochejský rytmus se vzestupným zakončením. Když jemně prohodíme slova, je to jasné:
Tyto řádky – psané v Indii –
určeny jsou přátelům mým v Anglii.
To už je skoro epigram od Karla Havlíčka Borovského. A člověku se chce v rytmu a rýmech pokračovat:
Tyto řádky – psané v Indii –
určeny jsou přátelům mým v Anglii.
Až dnes ráno šálek čaje vypiji,
hned si nový šálek čaje doliji!
Ta první slova se zkrátka zaseknou v hlavě a hlava s nimi začne dělat kousky.
Čtěte také
Věta navíc bez okolků nabízí dva prostory, které nemohou být odlišnější. Hned tušíme a sníme, že příběh se bude odehrávat v sálajícím slunci a za řevu tygrů, a zároveň bude mít něco společného s londýnským deštěm a pečlivě vázanými kyticemi v hale viktoriánského domu. Rýmují se tu úžeh i chlad, zářivá přítomnost a prastaré závazky, dobrodružství i stesk. Věta je také začátek vzkazu, možná naléhavého – a je dost dobře možné, že „přátelé v Anglii“ odzátkují láhev s dopisem, až po smrti toho, kdo píše. A tehdy se jim vyjeví úplný příběh, kompletní tajemství. A oni užasnou.
Líbí se mi také starosvětský nádech, který tu je přítomen. Kus starého epistulárního umění a dobrého vychování, co je už trochu z módy, ale pořád hodné obdivu. S čímž nějak souvisí i ten kouzelně nechtěný rým.
Čtěte také
A nakonec ještě něco – vždycky si u té věty říkám, že obsahuje pronikavý návod na psaní povídek a krátkých románů a asi i básní. Na psaní dobrých vět a veršů. Takových, které se nečtou jen jednou. Když dobrý spisovatel píše o Anglii, nemůže při tom myslet pouze na Anglii – je třeba mít na zřeteli také Indii. A skvělé odstavce o Indii vznikají tak, že spisovatel před sebou v každém okamžiku vidí Anglii. Jestli mi rozumíte.
Na úplný závěr bych měl zřejmě prozradit autora a dílo. Ale neprozradím. Pěkný den.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
