Petr Vizina: Bassám a Rami, Izrael a Palestina

Jako Palestinec vyrůstal s tím, že pomstí bezpráví, kterému jeho krajané říkají nakba, tedy pohroma nebo katastrofa, při které byli jeho předkové po vzniku státu Izrael v osmačtyřicátém roce nuceni odejít z domova.

Čtěte také

Petr Vizina: Bob Dylan a miliony pravd

Rami Elhanan, kterého mám po své levici, smyslem pro sarkasmus a nadsázku v ničem nezapře izraelského žida a obyvatele velkoměsta, v Ramiho případě Jeruzaléma. Rami je o pár let starší než Bassám, jako voják zažil jomkipurskou válku ve třiasedmdesátém a nebýt událostí, které ty dva spojily dohromady, by si teď namísto literárního festivalu ve vzducholodi pražského DOXu třeba užíval peněz, které vydělal jako reklamní grafik. Možná by s paní Elhananovou popíjeli víno na terase hotelu u moře v Eliatu, uštěpačně komentovali snachu nebo zetě a rozplývali se nad vnoučaty.

Rami mi řekl, že s prvním Palestincem v životě mluvil teprve až po čtyřicítce a byl to právě Bassám. Ti dva, Bassám s Ramim se navzájem oslovují bratře a je v tom slyšet spíš společný jmenovatel poznaných úlomků lidství než strojená harmonie. Události, které Bassáma s Ramim spojily, jsou nejhorší noční můrou každého rodiče.

Čtěte také

Petr Vizina: O blízkosti Božího a lidského ukazováčku

Bassámově dceři Abír by dnes bylo ke třiceti; jako desetiletou ji zastřelil gumovým projektilem izraelský pohraničník, když stála s kamarádkou před školou. Někde blízko kluci po vojácích metali kameny. Ramiho dcera Smadar byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě; tři čtrnáctileté kamarádky se šly projít nákupním centrem v ulicí Bena Jehudy v Jeruzalémě, právě ve chvíli, kdy se tu odpálili tři palestinští sebevrazi.

Palestince Bassáma s Izraelcem Ramim sezámily jejich mrtvé dcery, Abír a Smadar. A pohromadě je drží představa, že by už žádný palestinský ani izraelský rodič nemuseli nic tak hrozného zažívat. Vizi, pro kterou ti dva pracují, teď v Izraeli brutálně rozkopaly události 7. října. Někdy věci naberou špatný směr.

Čtěte také

Petr Vizina: Nestore, pojď se šábnout

Před letošním 7. říjnem se ještě mohlo zdát, že by bojovníci za nenásilí, Combatants for Peace, jak si organizace, ke které patří Rami Elhanan s Bassámem Aramínem, mohla být tou hrstí písku hozenou do soukolí nespravedlnosti a hněvu, které připomínají moderní dějiny Izraele ve vztahu k palestinským Arabům.

Těch zhruba 700 židovských a palestinských rodin, které ztratily dcery nebo syny a které si řekly, že podobnou hrůzu by už žádné rodiny v Izraeli a v Palestině nemusely zažívat, kdyby se zastavil nebo alespoň přibrzdil stroj násilí a pomsty.  

Čtěte také

Petr Vizina: Volha jako lechtivý kýč

Je vždy tristní, když se uvažování o živých, nenahraditelných lidech uchýlí k porovnávání a k matematice ztrát. Oproti zbraním a rychlým lidovým soudům mezi námi, kdo katastrofě přihlížíme z bezpečné vzdálenosti, se něco tak pomalého, jako čtení a přemýšlení zdá naivní a neúčinné. Naděje nemá být laciná a chlácholivá, potvrzují naši předtuchu dávné prorocké hlasy a příběhy Izraele ve starozákonních textech.

Bassámův a Ramiho příběh převyprávěl irský spisovatel Colum McCann v románu Apeirogon, který vyšel v překladu Pavly Niklové česky. Apeirogon je prorockým hlasem dneška. V momentech, kdy trneme nad zprávami z bojišť, se čtení knih může zdát výrazem netečnosti, nebo zoufalství. Jenomže literatura se uchází o naši morální představivost a tvaruje naše myšlenky i činy.  

Čtěte také

Petr Vizina: Kinterova mírnost v plechovce

Prohlížím si fotku z našeho posledního setkání s Bassámem Aramínem a Ramim Elhananem v Praze. Ke konci večera jsem uprosil Bassáma, aby zazpíval. Bylo to tak intenzivní, že nám naskočila husí kůže. Vysvětluju si to tak, že tentýž hlas, který zní v posvátných knihách židů, slyším v hudbě Arabů.  

Ten hlas se nedá vypnout, i když ho přehluší děsivé zprávy o vyhlazování kibuců a náletech v Gaze. Ten hlas je v nás přednastavený a nespokojí se s chlácholením. Ten hlas svědomí dá jednou Bassámovi s  Ramim za pravdu.