Polemika - ČSSD plní roli opozice, má program a dělá proto i gesta

Pravidelní posluchači naši stanice jistě vědí, že se ve svých příspěvcích pro Šestku nevěnuji problematice ČSSD a nebývá ani obvyklé abych psal o záležitostech vnitřní politiky České republiky. V tomto případě však činím výjimku, neboť problém, o němž chci mluvit, se především týká nás novinářů, naší práce, způsobu, jakým se dokážeme zhostit jednoho z nejnáročnějších úkolů, totiž překlenutí ideologické bariery, za níž začíná svět živený mně cizí politickou vizí.

Pakliže je bariéra mezi pravici a levici pro mě trvale neprostupná a svůj názor na politiku si jako novinář utvářím pouze na jedné z těchto pozic a tu druhou vnímám jako závadový, nepohodlný terč, měl bych svůj talent uplatnit raději jako recenzent poezie, recenzent filmů nebo si za svoji novinářskou specializaci vybrat ušlechtilou propagaci vědy a techniky.

Politický komentátor, novinář - analytik domácí politiky musí nevyhnutně brát v potaz, že pravice i levice jsou v civilizovaném světě komplementárně provázané. Musí brát v potaz, že vládní koalice neznamená definitivní, věčné vítězství pravice či levice a být v opozici neznamená definitivní, věčnou prohru.

Od dobrého novináře, politického komentátora se chce, aby byl spolehlivým pozorovatelem pohybů na obou stranách politického spektra, aby vyhodnocoval onu výše zmíněnou komplementárnost, pokud možno, aby tak činil poctivě a bez postranných úmyslů poškodit ty napravo či ty nalevo.

Od dobrého novináře pozorovatele se také chce, aby byl pozorovatelem angažovaným, tedy psal či mluvil o věci a k věci, tedy věcně analyzoval problém a nabízel obraz jeho vývoje v širších konotacích a přesném dobovém kontextu. Pakliže si má žurnalistika zachovat svůj ethos, lze novináře přirovnat k badateli, jehož formát je tím větší, čím menší je jeho podjatost. Jinými slovy kritika, nemá-li být plkem plným záště, musí se opírat v první řadě o znalost a pochopení toho, co je cílem kritiky.

Petr Žantovský ve svém komentáři vůbec neanalyzoval programovou konferenci ČSSD. Jenom posbíral z jejího průběhu, zejména z projevů, jež na ní zazněly, několik fragmentů bez věcné podstaty a vnitřní kauzality, tuto směsku uložil do pytle, ten pověsil na hák a poté sestřelil. Můj přítel Žantovský zřejmě nabyl dojmu, že odvedl dobrou práci ostrostřelce a Českou stranu sociálně demokratickou poslal do propadliště dějin.

Konstatovat o konferenci, cituji: Programové toho nabídla pramálo, a nového už vůbec nic.

Konstatovat toto bez doloženého rozboru a přesvědčivých argumentů je laciná, podbízivá povrchnost, jež by v politickém komentáři místo mít neměla. Navíc, nemohu se zbavit podezření, že Petr Žantovský poslouchal projev Jiřího Paroubka na programové konferenci se zaujetím typickým pro mnoho české novináře - víc se zajímal o to - jak pan Paroubek mluví, než o to - co mluví. Popasovat se s argumentační logikou Jiřího Paroubka, oponovat věcně jeho argumentům, je trochu jiný kalibr, než jenom vytrhnout z celého kontextu několik citací a ty pak rozcupovat pomocí obvyklých a nic neříkajících klišé, a la "velká slova, či programová prázdnota".

Jsou na pohled efektní, ale patřící spíš do kategorie nepovedeného politického marketingu a nikoliv do vybroušeného stylu kvalitní politické žurnalistiky.

Všichni, příznivci i oponenti ČSSD vědí, co programově tato strana nabízí.

Čteme to dnes a denně, slýcháváme to z úst předních politiků ČSSD od začátku koaličního činění. Jde o alternativu dosavadního vládnutí koalice, o alternativu toho, co koaliční vláda za rok a půl své existence dokázala. To, že opoziční ČSSD nenechala nit suchou na výsledcích reformního snažení dnešní české vlády, na jejím schizofrenním přístupu k Lisabonské smlouvě a naprosto zpackané medializaci tématu amerického radaru v Brdech, je legitimním právem opozice.

Jestliže diagnostikuje činnost vlády v podobě řetězce omylů, tak ať jejich opodstatněnost posoudí každý soudný člověk sám, ale z hlediska opozice je naprosto přirozené, že revize těchto omylů se stává podstatou programového směřování opoziční ČSSD do období nejbližších dvou let, včetně logických úvah o alternativách vývoje ještě do voleb 2010. A vývoj, jak ukazují poslední dva týdny ve Sněmovně, nad kterou koaliční vláda ztrácí svou kontrolu, může být překotný a hlavně nečekaný.

Nevidím proto důvod, na rozdíl od Petra Žantovského, proč by na programové konferenci největší opoziční strany v období před důležitými krajskými a senátními volbami nezazněly opět a nahlas zásadní programové priority. Nejde přece o jejich novost, ale především o potvrzení jejich platnosti.

Pakliže Patr Žantovský ve svém komentáři řekl, že ČSSD se stala "sběrným táborem" pro všechny "uražené a ponížené", pakliže říká, že ČSSD - bude-li u vlády - opět zavede sociální úplatky - tedy třinácté důchody, pastelkovné, porodné a pohřebné, patrně tím dokazuje, že jeho měsíční výdělek se pohybuje vysoko nad hladinou u nás oficiálně uznaného platového průměru, umí se tudíž o sebe postarat a je zdráv.

Možná by nebylo od věci, aby si podobně uvažující novinář zkusil způsob života, jež předpokládá, že bude pobírat výdělek ve výši šedesáti procent průměru anebo bude patřit mezi sedmnáct procent těch našich spoluobčanů, kteří nevědí, co to je hodnotně a kvalitně jíst, to znamená alespoň každý druhý den mít na talíři čerstvé maso, rybu či zeleninu a ovoce. On by hned ten sběrný tábor uražených a ponížených nevypadal tak cize, tak vzdáleně, tak odporně. Také pro sociální úplatky bychom našli náležitější označení - třeba pomoc ve skutečné nouzi.

Petr Žantovský se kardinálně mýlí, když soudí, že - cituji: "dnešní vláda je navzdory své vnitřní nesourodosti poměrně stabilní a hlavně je držena ambicí stranických lídrů setrvat u moci. Aby se Paroubkovi splnil jeho sen o předčasných volbách, musel by Topolánkovi odlákat Bursíka Čunka. Jenomže, v tuto chvíli jim nemá co nabídnout." Konec citace.

Za prvé - poslední dva týdny v Poslanecké sněmovně dokazují, že vládní koalice trpí minimálně dočasnou ztrátou stability. Přestala sněmovnu ovládat a za týden se ji nepodařilo schválit ani jeden zákon. Smutná bilance, věštící zlou prognózu.

Za druhé - pragmatik typu Jiřího Paroubka nesní, on to snad ani neumí. Ví zcela určitě, že pro stát by bylo nesmírným hazardem spět k předčasným volbám v období, kdy se republika připravuje na předsednictví EU a v období, kdy ho bude vykonávat. Spíš si umím představit, že místo předčasných voleb - z výše zmíněných důvodů - upřednostní jistou formu tolerance menšinové vlády ODS. Opoziční ČSSD by se ještě lépe mohla připravit na řádné volby. Snílkové jsou nevypočitatelní, pragmatici jsou jejich opakem a Bohu dík, že jich v české politice stále několik zůstává.

Za třetí - Jiří Paroubek nemusí lidovcům a Zeleným nabízet nic. To je zcela špatná Žantovského teze. Pro něj jako opozičního politika je zcela postačující to, co nabízejí oni ČSSD. Hovorku a Šojdrovou, Zubovou a Jakubkovou, Tlustého, Ranince a Schwipela si vymyslet nemohl. Ti mu spadli rovnou z nebe v podobě tekoucí, šťavnaté a výživné opoziční many.

Tolik mých několik poznámek vyprovokovaných textem komentáře kolegy a přítele Petra Žantovského. Nebyly zamýšleny jako obhajoba ČSSD, cílily jinam - chtěly být obhajobou poctivé žurnalistiky, z niž přirozeně vyplývá, že ideový protivník je zcela jiná kategorie než-li je ideový nepřítel. V mediích by se nemělo válčit, v médiích by se mělo především analyzovat a argumentovat. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .