Polemika: Lisabonská smlouva jako brána k omezením a nesvobodě
Poslanecká sněmovna v minulých dnech akceptovala Lisabonskou smlouvu. Byl tak překonán první ze čtyř předpokládaných kroků k její plné ratifikaci Českou republikou. Druhým krokem bude hlasování v Senátu, v případě jeho kladného výsledku lze jako třetí krok předvídat veto presidenta Václava Klause, a nakonec další hlasování v Poslanecké sněmovně. Nelze tedy dnes s jistotou tvrdit, že se Česká země postavila po bok těch zemí EU, které již Lisabonskou smlouvu uznaly jako základ budoucího uspořádání unie.
Výrok Sněmovny vyvolal dvojí reakce: na jedné straně nadšený jásot eurooptimistů, kteří už od časů neschválené Evropské ústavy volají po přijetí podobného dokumentu. Na druhé straně kritika ze strany europesimistů, kteří - ve shodě s názorem presidenta Klause upozorňují na mnohé rysy Lisabonské smlouvy, pro něž se jim jeví jako nepřijatelná. Protože postoj ANO staví víc na nadšení a emocích, než argumentech, shrňme si argumenty postoje NE.
Předně: odpůrci Lisabonské smlouvy útočí na samotný fakt, že smlouva - s výjimkou Irska - neprochází v jednotlivých zemích lidovým hlasováním, referendem, je ratifikována parlamenty, tedy politickým rozhodnutím. Navzdory tomu, že jde o expertní záležitost - text smlouvy jistě není plně srozumitelný všem občanům, jsou důsledky přijetí smlouvy takové, že se života všech občanů EU budou dotýkat. Proto by tito občané měli mít svaté právo smlouvu přijmout, či odmítnout v referendu. Už proto, aby odpovědnost za její přijetí nemohla padnout jen na hlavy politických reprezentací, které se mění, přicházejí a odcházejí, ale smlouva tu zůstane na dlouho.
Hlavní věcná výhrada vůči Lisabonské smlouvě spočívá v tom, že zavádí do unijního soužití nové prvky. Zatímco v 90. letech, kdy byly do EU přijímány nové členské - zejména postkomunistické - země, znamenalo evropské společenství především záruku liberálního, svobodného trhu, volného pohybu zboží, osob a kapitálu. Když president Klaus podepisoval přihlášku ČR do EU, nebylo ani slovo o tom, že se z EU stane soustátí či dokonce federace s jedním presidentem, hymnou, společnou zahraniční politikou. Členství v EU tehdy bylo výhodné, protože rozšiřovalo okruh svobod pro občany členských zemí. Dnes je nevýhodné, protože okruh svobod zužuje.
Další výhrada je vedena vůči snaze EU vytvářet paralelní zahraničněpolitické a bezpečnostní instituce, jakési paralelní NATO. Některé státy EU, například Francie, mají dlouhodobě kritický postoj vůči USA jako dominantě NATO. V EU je živena obava, že USA Evropu takzvaně převálcuje, a to jak ekonomicky, tak v oblasti vojenské. Evropa je stavena do umělého antagonismu vůči svému nejpřirozenějšímu spojenci - USA. Navrhovaná obranná aliance na půdě EU tak nemá stát vedle NATO, ale dříve či později proti NATO. A to - spolu s reálnou perspektivou přijetí Turecka do EU - vyvolává nepochybně v Americe dosti neblahé pocity. Představa, že Evropě - podle počtu obyvatel - vládnou nejsilnější země Německo a Turecko, ovládané muslimskou ortodoxií, nemůže nevyvolat svrbění a vzpomínku na WTC.
Další výhrada je ekonomická. Překotně zaváděné Euro je - podle jeho kritiků - měna do značné míry mimotržní, neodvozená od reálné výkonnosti ekonomiky země, v níž Euro platí. Sjednocení tak různorodých ekonomik, jako je řekněme francouzská, německá - a portugalská či slovenská, pod jednu měnu je podezřelé. Nejenže to je nevýhodné pro sociálně slabší vrstvy (což vidíme aktuálně na Slovensku), ale navozuje to podezření, že je Euro měna fiktivní, její kurs je administrativní, nikoli tržní, a tím trochu připomíná časy RVHP.
Vzpomeňme, jak se Sovětský svaz v 80. letech bránil celosvětové hegemonii dolaru tím, že se pro členské země RVHP pro jejich vnitřní obchodování snažil zavádět společnou měnu - červoněc. Ten se sice nikdy nestal směnitelným platidlem, ale jeho účelové odvození od ochranářských zájmů skupiny zemí se státem řízenou či ovlivňovanou ekonomikou do jisté míry připomíná právě ono nebohé Euro. Argument tedy zní: snaha o společnou evropskou ekonomiku je zároveň snahou o postavení této fiktivní ekonomiky proti ekonomice americké. A proč fiktivní? Protože členské země se ze samé své hospodářské podstaty nikdy nedohodnou na společné ekonomice, vždy se budou přijímat desítky a stovky výjimek pro tu kterou zemi, podle toho, zda v ní převládá vinařství, chov dobytka, výroba oceli atd. Právě ekonomika může být první příčinou eroze a rozkladu EU.
To byly argumenty proti federalizaci EU obecně, kterou Lisabonská smlouva posiluje a otevírá. Další argument proti Lisabonské smlouvě směřuje proti jejímu vlastnímu obsahu, zejména způsobu rozhodování v unii a také formám zastoupení. EU je atypická tím, že její parlament není zákonodárný. Zákony, směrnice vydává Evropská komise. To je ovšem sbor zástupců nevolených, pouze delegovaných jednotlivými zeměmi, a často jde - jako u Vladimíra Špidly, Romana Prodiho a dalších - o vysloužilé a mnohdy v domácí politice neúspěšné a již nepoužitelné politiky. Ti ale vlastně určují, co se v EU bude a nebude dál dít. Oni jsou zákonodárci. Evropa pak z této podstaty není demokratická, nýbrž autokratická či spíše byrokratická.
Přepočet hlasování o evropských záležitostech, který nebývale zvýhodňuje početně silné státy proti početně slabším, je už jakousi logickou třešní na dortu. Jen podtrhuje argument europesimistů, kteří říkají, že z EU se stává nástroj k prosazování zájmů dominantních zemí, zejména Francie a Německa (v budoucnu možná i Turecka), a to víceméně bez ohledu na zájmy menších zemí. Tím de facto dochází k novému dělení Evropy a vytváření nových typů vazalství a závislostí. A tedy k nesvobodě jednotlivců i vybraných zemí. Lisabonská smlouva je bránou do těchto omezení a nesvobod. Proto je třeba ji odmítnout. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
