Pouštění žilou, opium, drastický klystýr, ale i odpolední partii biliáru předepisovali doboví lékaři

„Některé by nás dnes možná i zabily,“ podotýká Václav Grubhoffer. „Terapeutické možnosti raně novověké medicíny, ale i medicíny 19. století byly velmi špatné. Ono to vycházelo vůbec z představ o nemoci. Velmi dlouho terapii ovládal koncept z řecké medicíny, že člověk je tvořen čtyřmi šťávami – krví, hlenem, černou žlučí a žlučí – a že nemoc je vyvolána nerovnováhou těchto šťáv,“ vysvětluje.

Základní léčebnou metodou proto dlouho byla snaha evakuovat některou z těchto šťáv z těla. V případě krve se ještě v 19. století používalo známé pouštění žilou.

„Vědecká medicína udělala v 17. a 18. století velké pokroky, ale možnosti terapie zůstávaly strašně dlouho pozadu. Jako první se tedy přistupovalo k předepsání správné životosprávy, nařízení se týkala jídla a pití, spánku, pobytu na čerstvém vzduchu. Klíčový byl pohyb, nejlépe za pěkného počasí ranní projížďky na koni a v případě špatného počasí odpolední partie biliáru. To je dnes docela úsměvné,“ dodává historik.

Až do 19. století neexistovaly léky v moderním slova smyslu, ale byly podávány nejrůznější látky jako kafr nebo semena fenyklu. „K silným lékům patřil chinin, který snižoval horečku, a opium. Zpravidla lékaři střídali právě užití chininu a opia. Až na začátku 19. století přichází výroba morfia a teprve od roku 1860 byla morfium podáváno injekčně,“ uvádí Václav Grubhoffer.

Čtěte také

Prokletím Habsburků byly duševní choroby, Masaryk měl žloutenku i břišní tyfus

Možnosti lékové terapie byly podle něj tedy poměrně malé a velmi často se užívaly nebezpečné látky v nepřiměřených dávkách. „Až do 19. století nešlo o čisté chemické substance a byla používána velmi drastická projímadla, klystýry, v podstatě to zase směřovalo k tomu dostat něco z těla ven. Ta léčba mohla být často poměrně drastická,“ popisuje.

Zároveň se věřilo v existenci jakýchsi všeléků na všechny nemoci. „Známý je lék s názvem theriak, což byla kombinace několika přípravků. Velká pozornost byla věnována nejrůznějším lektvarům a vodám. Dobová medicína používala jak přípravky rostlinné, tak mineralogické i živočišné, ale na neduhy byly doporučovány také nápoje jako víno, brandy nebo víno zředěné vodou,“ říká Václav Grubhoffer.

Když k nám pak ze zámoří doputovaly novinky jako káva a čokoláda, byly i ony považovány primárně za léky. „Tyhle pochoutky byly chápány skutečně jako léčivé prostředky,“ potvrzuje historik.

Celý rozhovor o historické medicíně, ale také o tom, čím stonala jihočeská šlechta nebo kolik starostí dělala dobovým lékařům takzvaná „zdánlivá smrt“ si poslechněte v magazínu Zdravíčko.