Pragmatismus bláznů

Pouze se ukázalo, že staré způsoby nátlaku na Teherán jsou vyčerpány a nové nikdo nevymyslel. Nebo vymyslel, jenže nejsou toho druhu, o kterém se mluví nahlas. Obzvlášť zákeřný je argument, podle něhož celé americko-íránské škorpení je součástí jakési velmocenské hry, v níž každá strana usiluje o výhodnější pozice při rozdělení ropných zdrojů regionu. Zvlášť úporně tuto myšlenku prosazují Rusové při vysvětlování své role v tomto sporu. Jak nedávno napsal akademik Leonid Šebaršin, "Íránci jsou pragmatici a mně se jejich politika dokonce líbí, i když mají ve zvyku podvádět své partnery. Starají se především spíše o vlastní zájmy, než o zájmy mezinárodního společenství nebo trpícího lidstva...Ujišťuji vás, že Ahmadínedžád a jeho okolí jsou lidé naprosto dnešní, moderní..."

Jinými slovy, jaderné zbraně jsou pouhým trumfem ve hře dvou týmů moderně smýšlejících pragmatiků - washingtonských a teheránských. Nic apokalyptického v postoji íránského režimu nenajdeme ani náhodou. Jde mu prý především o hmotné statky a poziční zisky, nikoli o životy lidí a národů.

Nuže, zkusme prubnout, jak chutná pragmatismus po íránsku. "Náš lid, islámské a utlačené národy celého světa právem cítí svou nadřazenost, neboť naši nepřátelé jsou také nepřátelé velikého Hospodina, posvátného Koránu a islámu...V jejich čele stojí Spojené státy americké a jejich spojenec - mezinárodní sionismus, schopné jakýchkoli zločinů pro dosažení vlastních kořistných cílů." Tak napsal ve své politické závěti imám Chomejní, zakladatel Islámské republiky Írán. V boji proti politickým odpůrcům a konkurentům se Chomejní neštítil žádných prostředků a v tomto smyslu byl nepochybně pragmatikem. Byl to pragmatismus v rámci všeobecného revolučního pobláznění, pragmatismus schopný chladnokrevně obětovat ve jménu bludné ideje stovky tisíc fanatiků vržených do bodákových útoků přes minová pole.

Někdo může právem poukázat na to, že mesiášské zanícení totalitních a polototalitních režimů zpravidla časem ztrácí na síle a že tato zákonitost platí také pro Írán. Možná už teď stojí na prahu přetvoření se v zemi mírumilovnou, ba liberální, jež se stará spíše o vlastní rozvoj, než o export islámské revoluce. Zda přitom bude jadernou, či nejadernou velmocí, je vcelku lhostejno. Žel tato hezká teorie o neodvratném ubývání celospolečenského poblouznění není potvrzena praxí. V jedněch případech tomu tak skutečně bylo, v jiných, jako třeba v Severní Koreji, společenské šílenství pokračuje i po půl století. Írán bohatý na ropu má si za co nakoupit potraviny, proto otázka, zda stojí, či nestojí na prahu společenského uzdravení, může být zodpovězena jen na základě analýzy dnešního fungování režimu. Třicet let po revoluci Írán skutečně v něčem připomíná stát moderního typu. Ve městech již nežije 50, ale 70% jeho obyvatel.

Průměrná délka života značně vzrostla, porodnost klesla takřka na evropskou úroveň. Demografická exploze je věcí minulosti, v nejbližší době se růst obyvatelstva zcela zastaví. Vzdělání, včetně vysokoškolského, je dostupné také ženám. Existuje početná střední třída i inteligence. Životní úroveň je na blízkovýchodní poměry relativně slušná: HDP na obyvatele činí skoro 9 tisíc dolarů. To je úroveň Turecka nebo Ukrajiny. Na druhé straně, nesmělá liberalizace režimu započatá koncem 90. let byla zcela potlačena kolem roku 2003. V současném parlamentu je více než dvě třetiny skálopevných fundamentalistů. Antiliberální protiútok kulminoval zvolením prezidenta Mahmuda Ahmadínedžáda, jenž zvítězil pod hesly návratu k revolučním pramenům. Na rozdíl od svých předchůdců Ahmadínedžád není duchovní osobou, o něco menší důraz klade na náboženské hodnoty a pěstuje nacionalismus s otevřeně nacistickými sklony.

Ukázalo se, že íránská společnost je schopna modernizací a vládnoucí režim je schopen totalitní evoluce. Znovu učinit z milionů lidí "kanónenfutr" dnes asi bude těžší než v době Chomejního. Avšak uvědomování si této skutečnosti jen zesiluje tužbu zfanatizovaného režimu získat atomové zbraně: pro zmáčknutí červeného knoflíku přece není třeba se ptát lidu, stačí pár blouznivců na špičce. Nikdo nemůže vyloučit, že dříve nebo později - možná až za pár generací - se v Íránu nastolí adekvátní režim. Dnes však tam takový režim není. Zemi vládnou indoktrinovaní "pragmatici" schopní jakkoli praktického jednání pro uskutečnění svých nebezpečných bludů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .