Tajně, anebo veřejně?

Žádná ze stran totiž otevřeně nepřipustila, že pro každého ze dvou kandidátů na prezidentskou funkci je jeden způsob volby příznivý, druhý nikoli a naopak, ač to bylo zřejmé všem. Zůstaňme přesto u teorie.

Naše nejméně půlstoletá zkušenost s nedemokratickými poměry má stále značnou setrvačnost. Každý druhý dospělý pamatuje na aranžované volby s plentou někde v rohu, o niž nikdo ze strachu nestál, a s výsledkem přesahujícím 95%. Tajná volba se tehdy jevila jako záruka autentického projevu voliče, který se nemusí obávat represe ze strany monopolu státní moci. Má proto mocnou zkušenostní prioritu.

Volba hlavy státu však probíhá za jiných okolností. Za prvé (a to se týká jakékoli volby): odpadá strach z odvety ze strany státní moci. Za druhé (to se týká prezidentské volby): nevolí občané, ale poslanci a senátoři, proto vstupuje do hry zájem občanů, aspoň některých, o to, jak se zachoval právě jejich zástupce (což dřív nebývalo). A za třetí: do hry vstupuje dříve neznámá možnost manipulace v podobě zákulisních čachrů. Čili: ukazuje se, že tajná volba, o níž snily starší generace, se stává rovněž neprůhlednou; neodráží skryté praktiky. Ty se u nás rozmohly měrou netušenou. Veřejné mínění to vnímá a s přispěním médií si je zosobnilo dvěma jmény: Dalík a Šlouf.

Ten zdlouhavý zarputilý boj o ten či onen způsob volby má dvojí motiv. Jednak deklarovanou snahu posvítit si na pokoutní dohody zveřejněním volby, jednak neochotně přiznávaný předpoklad, že veřejná volba prospěje jednomu z kandidátů (v tomto případě panu Švejnarovi). Jak víme, veřejná volba se prosadila. Očekávání svých stoupenců však nesplnila. Vedla k zintenzivnění neveřejných aktivit, tentokrát jen v přilehlých prostorách Španělského sálu. Domnívám se, že právě toto zjištění - že se veřejnou volbou prezidenta republiky styl české politiky nemění - je zdrojem toho roztrpčení, které dnes veřejnost pociťuje.

Komu zazlívat ten těžko stravitelný styl? Profesionálům? Tedy stranickým sekretariátům a zákonodárcům? Do jisté míry ano. On však vyplývá ze samotného uspořádání veřejného života. Na jedné straně je tu scéna (říkáme "politická scéna") a na druhé - inu, diváci. Čili občané. Ti scénu nespokojeně sledují (případně rezignovaně ignorují), ale se svou diváckou pozicí se smiřují. Sami do tvorby politiky nevstupují. Tato konstelace panuje nejen na vrcholové úrovni, ale velmi často i na těch nižších. Na jedné straně MY, na druhé ONI. A vzájemné odcizení mezi oběma. Politici, čili "oni", nejsou elitou společnosti, ale jejím vzorkem. Nemají potřebu chovat se noblesně. Protože na ně nikdo směrodatně netlačí, zařizují si svou existenci po svém.

Vzpomínám, že každá volba hlavy polistopadového českého státu byla provázena pocitem trapnosti, i když pokaždé z jiných důvodů. Tentokrát to bylo nedůvěrou k volbě tajné a zklamáním tou veřejnou. Množí se hlasy, že by prezidenta republiky měli volit všichni občané. Obávám se, že ta naděje může být opět zklamána. Za dané konstelace - na jedné straně MY, na druhé ONI - nemusí ani všeobecná volba vyloučit možnost skryté manipulace. V takovém případě si ji představuji jako úporný a neprůhledný politický boj o vliv v médiích a následnou brutální mediální manipulaci veřejným míněním. Veřejnost, smířená s diváckou pozicí, do toho nemusí vidět. Rád bych, kdybych se mýlil. Uvidíme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .