Volba prezidenta a naši komunisté
Evropská levice má dramatickou minulost. Vzešla z dělnického hnutí, vytvořila nadnárodní sdružení sociálně demokratických stran, tzv. Internacionálu, vybojovala všeobecné volební právo a 8-hodinovou pracovní dobu. Postupně zrála od radikalismu k reformismu, ale proces, který ji vnitřně polarizoval, předčasně zarazila 1. světová válka.
Došlo k osudnému rozkolu, jehož předobrazem byl už předtím rozštěp v ruské sociální demokracii. Lenin se svými bolševiky vytvořil stranu nového typu. Armádu, jejím cílem bylo dobytí státu. Po jejím vzoru pak vznikaly komunistické strany. I ony vytvořily nadnárodní sdružení, Kominternu, jejímž cílem bylo dobytí světa. To se zčásti podařilo. Údajná snaha vybudovat ráj na zemi vyústila v diktatury, jejichž nástrojem se staly šibenice, lágry, politická policie, sítě donašečů a brainwashing, který deformoval myšlení celých generací.
Komunismus zvítězil především v Rusku. Vyhubil jeho elitu, ale převzal od ní imperiální ideu ruského mesianismu. Ta světu na čas zaimponovala. Zasadilo se o to vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem. Zlomem v triumfálním vzestupu byla Stalinova smrt. Nastala doba plíživé deziluze a hospodářského úpadku. Komunistické elity začalo rozleptávat ideologické kacířství. U nás se projevilo konfliktem tzv. dogmatismu a revizionismu, který vyústil do tzv. Pražského jara. Zásahy branné moci v Maďarsku, u nás a v Polsku oddálily krach jen na čas. U nás na dvacet let. Dál už to pamětníci znají.
Samotný mechanismus komunistické totalitní moci, ovládající celou společnost, je pozoruhodný. Bohužel málo rozpoznaný. O jeho zkoumání nemají zájem ani ti kdysi ovládaní. Mladým je to téma vzdálené. Vědí, že byly fronty na banány a že se nemohlo cestovat. Představa lámání osobnosti v masovém měřítku je jim těžko dostupná. O tom by jim mohli něco říci rodiče a prarodiče. Ti ale raději mlčí a mladí se neptají.
Vraťme se k dramatické minulosti levice u nás. I ji rozpoltilo dilema reformismu a radikalismu. Naše sociální demokracie se z toho nikdy řádně nevzpamatovala. Komunisté byli zprvu zmateným populistickým houfem, ale Gottwald je ukáznil a podřídil moskevské Kominterně. Sociálním demokratům spílal do "sociálfašistů" a oni mlčeli.Veřejně hlásal, že je třeba zakroutit buržoazii krkem. Vysloužil si nakonec trestní stíhání podle zákona na ochranu republiky a utekl do Moskvy. KSČ tím ale neztratila na významu. Když se v r. 1935 ucházel Beneš o prezidentkou funkci, jednal i s komunisty. Už tehdy! Koupil si jejich hlasy za amnestii pro Gottwalda a stíhané soudruhy.
Levici pak spojil protinacistický a protifašistický boj. KSČ si v něm vysloužila ostruhy zejména za mnichovské krize. Pak přešla do ilegality. Když pak Německo zaútočilo na Polsko a Francii, otočila jako na obrtlíku. Prý to byla válka proti kapitalistickému Západu. Když Hitler napadl Sovětský svaz, otočila znovu a zapojila se do odboje. Měla své oběti, jimiž později přebíjela oběti z řad demokratů, i těch sociálních, ale též důstojníků, sokolů, intelektuálů, křesťanů.
Poválečnou popularitu komunistů (u nás; jinde už méně) živilo vítězné tažení Rudé armády, s níž se k nám vrátilo i jejich exilové vedení. Přišlo už s hotovým scénářem převzetí moci, které pak nastalo v Únoru 1948. Nebudu líčit teror 50. let, řeklo se o něm dost. Za zmínku však stojí, že zatímco v jiných sovětizovaných zemích (v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, nejvíc v Jugoslávii) se místní komunisté profilovali do značné míry národně (je pro to termín "národní komunismus"), ti naši setrvali v gottwaldovském duchu v otrocké závislosti na Moskvě. A to až do r. 1989, kdy už jim Gorbačov v Kremlu nebyl oporou.
Přesto máme u nás významnou komunistickou stranu. Je to jen torzo té bývalé. Jejím poslancem je sice bachař, který prý mlátil vězně, ale důležité opory jejího někdejšího monopolu tam už nenajdeme. Jak si dnes počíná KSČM? Snaží se dělat dobrý dojem. Nepředvádí nám hulváty a omezence jako některé jiné strany. Vrací se k předválečné gottwaldovké strategii. Chce být mluvčí protireformního odporu znepokojených širokých vrstev a moralisticky kárá pokleslost české politiky. V tom s ní musí soutěžit ČSSD, ale daří se jí to hůř, protože sama už má máslo na hlavě. KSČM tedy maří a - "zlobí". Dává o sobě vědět. Pohání ji k tomu i zraněná sebeúcta, uraženost. Zlobením je např. kandidatura paní Bobošíkové na Hrad. Ta dáma se tam nedostane. Ale oživí některé komplexy, které ve veřejnosti doutnají: komplex protiněmecký, protiamerický, protikapitalistický. A to je užitečné, není-liž pravda?
KSČM vyvolává rozpaky a - otázky. Odpověď na ně chybí. Je možné ji integrovat do kontextu české politiky? Překonat tragický rozkol levice 20. let minulého století? Toť úkol pro ČSSD. Obávám se, že tč. nesplnitelný. Dnešní ČSSD je do značné míry odvozeninou předlistopadové KSČ. Chybí jí étos její údajné předválečné předchůdkyně. - Může se KSČM stát krystalizačním jádrem nějakého příštího významného politického proudu? Příležitost má. Může na sebe navázat obecnou nechuť k utahování opasků, pohoršení z nerovnosti příjmů i radikalismus části nespokojené mládeže. Může vyjadřovat převažující neochotu české společnosti zaujmout jednoznačný postoj v konfliktní situaci současného světa, ať už jde o radar, Blízký východ nebo o imperiální ambice Ruska, na němž jsme energeticky závislí. Komunisté vždycky lovili v kalných vodách. Těžili ze sociální frustrace a ideové dezorientace.
Jak reaguje na komunisty - "lidi zvláštního ražení", jak říkával Stalin - většinová česká společnost a její politická a intelektuální elita? Jedná pragmaticky jako Beneš v r. 1935, ale jinak je, zdá se, bezradná. Naši 40-letou zkušenost nereflektuje, natož aby ji zúročila. Je to závažné memento? Myslím, že ano.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
