Priority nového ukrajinského prezidenta

Co všechno a kdo konkrétně se Janukovyčovi bude stavět do cesty, naznačily už události minulého týdne. Že ke čtvrtečnímu ceremoniálu v sídle ukrajinského parlamentu, Nejvyšší rady, nepřihlížel ani jeho předchůdce Juščenko, ani jeho letošní nejnebezpečnější soupeřka Tymošenková, je přirozené a při poměrech na ukrajinské politické scéně skoro samozřejmé. Nic podivného není ani na tom, že mnoho poslaneckých křesel zelo prázdnotou - Blok Julie Tymošenkové je silná parlamentní strana, o čemž se pan Janukovyč nade vší pochybnost už velice brzy přesvědčí. Na pováženou je ovšem už v tuto chvíli reakce ruské strany. Ta se sice tentokrát zachovala se zdrženlivostí až úzkostlivou během předvolební kampaně i v průběhu voleb samotných. Jakmile však bylo o nové hlavě státu na Ukrajině jasno, Moskva okamžitě vystrčila růžky - či ještě spíše rohy. Už v předvečer čtvrteční inaugurace Janukovyčovi požehnal patriarcha Moskvy a vší Rusi Kirill. Na jedné straně by se tomu dalo rozumět: Kirilla uznává za svou nejvyšší duchovní autoritu většina věřících Ukrajinců, kteří se nepřidali k samostatné, ale menšinové ukrajinské pravoslavné církvi, vzniklé hned po rozpadu Sovětského svazu. Na straně druhé ovšem do očí bije fakt, že je to poprvé, co moskevský patriarcha žehná nejvyššímu představiteli jiného státu. Ještě horší kousky Janukovyčovi předvedl jeho ruský protějšek. Nejenže na inauguraci nepřijel, ale navíc těsně předtím podepsal prezidentský výnos o tom, že vojenské oslavy letošního 65. výročí Dne vítězství, tedy konce druhé světové války, proběhnou také v ukrajinském Sevastopolu, který je až do roku 2017 sídlem ruské černomořské flotily. Nejsou to sice první takovéto ruské vojenské oslavy na území cizího státu, ale Medveděv tentokrát neužil obvyklé floskule "po konzultacích s nejvyššími představiteli Ukrajiny" a navíc se ve výnosu nemluví o společných rusko-ukrajinských oslavách, jako tomu bylo až doposud. Jak uvádí zpravodajský portál newsru.ru, Janukovyč si to nemůže vykládat jinak než jako výraz deklarované ruské nadřazenosti nad Ukrajinou. Vraťme se ale do Bruselu. Jak se dalo očekávat, Janukovyč se setkal s José Barrosem i dalšími vysokými představiteli EU. Jeho hlavním požadavkem bylo požádat vrcholné orgány v Bruselu, aby byla vytvořena cestovní mapa, na jejímž konci by 1. ledna 2011 byl bezvízový styk pro občany jeho země s EU. Jeho hostitelé ho, ovšem bez konkrétních podrobností, ujistili, že cesta do Unie je volná i pro jeho zemi. Což je bez konkrétních termínů proklamace, která nikoho nic nestojí. Barroso ale také zdůraznil potřebu reformovat ukrajinský systém tranzitních plynovodů tak, aby se Ukrajina stala stabilnějším partnerem spojujícím Evropskou unii s Ruskem jako dodavatelem suroviny. Na čemž rovněž není nic nového. Pokud jde o údajně senzační fakt, že Janukovyč Brusel navštívil dřív než Moskvu, bylo by dobré upozornit, že jeho ruský protějšek Medveděv je právě ode dneška až do středy na státní návštěvě Francie. Navíc Janukovyčova prezidentská kancelář předem upozornila, že v Bruselu půjde spíše o zdvořilostní a seznamovací návštěvu bez předem vyhraněné agendy a podpisů konkrétních smluv. Stejný zdroj uvádí, že mnohem důležitější bude právě Janukovyčova páteční cesta do Moskvy. Tam totiž nový ukrajinský prezident hodlá žádat slevy na nákup ruského zemního plynu, což je pro Ukrajinu v tuto chvíli záležitost podstatně aktuálnější než sebekrásnější evropská integrační perspektiva. Čímž jsou ostatně rovnou vymezeny mantinely, v nichž se Janukovyčova dvouvektorová politika, orientovaná na Brusel i Moskvu, může pohybovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .