Rakousko zůstává i po volbách stejné

4. říjen 2008

Při pohledu na výsledky předčasných voleb v Rakousku se většina komentátorů ptá po příčinách značného úspěchu dvou pravicově-populistických stran, Svobodných Heinze Christiana Strache a Svazu pro budoucnost Rakouska Jörga Haidera. Podle předběžných výsledků získali Svobodní 18 % a Svaz, BZÖ, 11%, dohromady tedy téměř třicet procent všech voličů.

Odpovědí na tuto otázku je řada, ale zatím převažuje názor, že šlo o protestní volbu proti velké koalici, proti stávajícímu politickému establišmentu. Nabízím jinou odpověď. Podle mého názoru šlo o aktivní volbu určitých orientací a názorových přístupů. Převážná většina voličů těchto stran byli totiž mladí lidé pod třicet let. Podle jednoho průzkumu volilo Svobodné 33% mladších než třicet let. Pro českého občana je těžké si představit, jaká primitivní hesla například používal ve volební kampani poslanec Strache. Jen namátkou vybírám: Islam statt Daheim, což volně přeloženo znamená, islám místo domova. Znamená to, že Rakousku hrozí, že se stane islámských státem? Ani v nejmenším. Nebo: Deutsch statt nix verstehe´n, přeloženo "Německy místo nic nerozumět". A tak by bylo možné pokračovat, stručně řečeno, jedná se šíření názoru, že přistěhovalci jsou hlavně muslimové, kteří se nechtějí učit německy, podvádějí s žádostmi o asyl a měli by být vyhoštěni. A spolu s nimi nejlépe všichni přistěhovalci, protože nikdo z nich neumí pořádně německy. Rakousko má přitom velmi přísnou azylovou politiku, kterou zavedla hlavně Lidová strana a pečlivě střeží své hranice na všechny strany, aby do země nepronikali nelegální migranti.

Také druhá pravicově-populistická strana, BZÖ, burcuje proti přistěhovalcům a jejich údajnému poškozování Rakouska, což bývá vyjadřováno heslem Rakousko Rakušanům. Obě strany šíří záměrně strach a přidávají k běžným obavám, které Rakušané mají jako všichni ostatní občané v Evropě, ze zdražování, ze ztráty pracovního místa atd., strach z přílivu cizinců. Dělají z nich viníky většiny problémů. Druhým velkým strašákem je Evropská unie, z níž dělají pravicoví populisté jakéhosi molocha, ohrožujícího rakouskou domovinu. Svobodní požadují vystoupení Rakouska z Unie a BZÖ odmítnutí řady jejích pravidel a norem.

Strach z budoucnosti se pak týká především mladých lidí, protože starší generace mají své úspory a nemusí se tolik obávat. Rakušané mají jedny z největších úspor v Evropské unii. Mladí lidé začínají svůj profesní a samostatný rodinný život mnohdy za nelehkých podmínek a strach se jich proto týká daleko víc. Jsou proto vůči šiřitelům strachů a negativních emocí, Svobodným a Svazu pro budoucnost Rakouska, více otevření. Tradiční politické strany, lidovci, socialisté a Zelení, nabízejí různé programy dalšího vývoje společnosti, ale za dané situace už ani nikoho nezajímají. Převládají emoce. Proti cizincům a Evropské unii. Tedy žádná protestní volba proti velké koalici. Sami Svobodní jsou totiž na politické scéně dlouho a patří stejně jako ostatní strany k politickému establišmentu. Jenom krátce k jejich historii. Už od osmdesátých let 19.století existoval v Rakousku vedle socialistického a křesťansko-konzervativního směru tzv.německo-nacionální. V roce 1949 vznikl svaz Nezávislých, jenž od roku 1955 dostal jméno Svobodná strana Rakouska, později přejmenovaná na Die Freiheitlichen, Svobodní. Poprvé byli ve vládě, a na to se často zapomíná, již v roce 1983 spolu se socialisty, protože u nich převažoval hospodářský liberalismus. Od roku 1986 se však dostal do čela strany Haider a Svobodní se vyprofilovali jako pravicově populistická strana, těžící z libovolné z kritiky velké koalice lidovců a socialistů. Liberální křídlo přitom ze strany odešlo, založilo Liberální fórum a pokoušelo se etablovat jako samostatná strana. Podle předního rakouského politologa Antona Pelinky však Svobodní v podstatě patří k velké koalici, protože ji svou nesmyslnou xenofobií, relativizací nacionálně-socialistické minulosti a útoky na evropskou integraci a evropské partnery vlastně pomáhají udržovat při životě. Řekl bych, že jsou jakousi temnou stranou velké koalice. Proto také v roce 2000 přišla ostrá reakce Evropské unie na vytvoření koaliční vlády lidovců a Svobodných. V roce 2005 se Svobodní rozpadli na dvě strany, Svobodné a Svaz pro budoucnost Rakouska, do jehož čela se postavil Jörg Haider a dále pokračoval v koaliční vládě s lidovci. Svobodní se naopak zase ujali své kritické opoziční role. Rakousko bylo, je a bude stranickým státem, v němž politické strany kontrolují téměř celý politický život a navíc - a to je důležité zdůraznit - jsou široce zakotveny ve společenském a sociálním životě společnosti.

Stále ještě mají své proporční zastoupení ve všech sférách společnosti, ve státní správě, výrobní sféře, školství atd. Nesmíme přitom zapomínat, že základem rakouské poválečné konsociační demokracie nebyli pouze socialisté a lidovci, ale také, i když v menší míře, Svobodní. Jen se o tom kvůli image Rakouska ve světě nesmělo příliš hovořit. Nebylo to politicky korektní. Nyní to trochu více vystoupilo na povrch, protože pravicoví populisté dosáhli příliš viditelného úspěchu. V Rakousku bude tedy nadále vládnout velká koalice, protože získala parlamentní většinu, ale bez spolupráce s populisty to nebude dost dobře možné.

Velký problém to ale patrně nebude, protože všechny čtyři hlavní strany, nebo některé z nich, mají hodně společného. Rakousko je totiž zemí, v níž stále ještě přetrvává duch konsociační demokracie, jenž znamená přednost dohody před konkurenčním zápasem politických stran.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Rudolf Kučera
Spustit audio