Rok 2004 - domácí scéna

Prvního května 2004 se Česká republika stala, spolu s devíti dalšími zeměmi, členem Evropské unie. Do té doby patnáctičlenná skupina jednotící se Evropy se tím rozrostla na 25 států.

Tahle událost byla též dokonalým prubířským kamenem domácí politické scény, která se (hlavně v období před prvními volbami do Evropského parlamentu, jakož i po nich) okamžitě rozložila na zastánce evropského sbližování a na jeho hlasitější či tišší odpůrce.

Ještě se k tomuto tématu vrátíme, leč hned úvodem nemožno nepřipomenout jinou významnost. Totiž to, že v listopadu 2004 uplynulo patnáct let od okamžiku, kdy začala tzv. "sametová" revoluce, jíž skončilo období vlády komunistické strany.

Paradoxně právě v roce patnáctého výročí této události, jejíž význam nebyl v roce 2004 nijak přehnaně zdůrazňován ani v průběhu čehosi, co by se s trochou dobré vůle mohlo nazývat oslavy, narostly volební preference současné Komunistické strany Čech a Moravy, hrdého to pohrobka někdejší Komunistické strany Československa.

Máme tu tedy vlastně dva póly: na straně jedné definitivní konec izolace, jíž této zemi bylo trpět za tzv."železnou oponou", na straně druhé - nemastná a neslaná vzpomínka na studentskou revoltu, která před patnácti lety rozhýbala společnost k říznějším činům proti tehdejšímu režimu, jejichž současným výsledkem je členství republiky v jednotící se Evropě.

Navíc to byla vzpomínka pěkně, jak to říct, "podmaštěná" divnou příchutí, pramenící z narůstající obliby komunistů, jimž výsledky průzkumů veřejného mínění přisuzují (a to již dlouhodobě) druhé místo v procentech volebních preferencí.

Rok 2004 byl rokem trojích voleb. Všechny s přehledem vyhrála Občanská demokratická strana, ve všech s přehledem ustoupila ze svých dřívějších pozic sociální demokracie a ve všech se ukázalo, že komunisté mají skutečně (zvolme jemný výraz) "nepřehlédnutelnou" podporu v řadách voličů.

Výraz - "voličů" - je důležitý. Všechny volby roku 2004 vykázaly velice malý zájem občanstva zapojit se do tvorby politické scény nějak iniciativněji, než nadáváním na poměry, totiž docházkou k volebním urnám.

Celé je to potom jako had zakousnutý do vlastního ocasu: veřejnost jeví značnou nelibost nad poměry v tzv. "politice", je jí znechucena, nechce se na tom "balábile" nijak podílet a (nejspíš intuitivně, neb rozumu v tom nevidět) její větší část k volbám nechodí.

Své hlasy tedy odevzdávala nějaká v nejlepším případě zhruba třetina, v nejhorším desetina oprávněných voličů: jejich hlasy určily rámec úspěšnosti jednotlivých stran; ty pak dostaly proporcionálně přičtené hlasy od voličů, kteří vlastně vůbec nevolili. Výsledkem bylo (a je, dlužno dodat), že sice proběhly demokratické volby, o jejichž výsledku (zcela demokraticky, i když se skřípějícími zuby) nelze a nemožno pochybovat, jenže - jestli vůbec něco takového existuje jinde než v teoretických politologických úvahách - skutečný mandát zvolených stran a jejich kandidátů je vskutku malý...

Ona vzhledem k malé účasti voličů snadno zpochybnitelná věrohodnost zvolené politické reprezentace pak zpětnovazebně posiluje (především u nevoličů) nedůvěru v politickou scénu, a tak se to může točit donekonečna... Tohle vše platí jak pro volby celostátních rozměrů - tedy ty "evropské a krajské", jakož i pro volby senátní. Tragikomickým výsledkem senátních voleb bylo pak vyjádření, především od neúspěšných politiků a jejich stran, v tom smyslu, že Senát je zbytečný, čehož důkazem měla být ona nízká účast voličů. Možná, že podobná "logika" funguje například v kopané, kde mužstvo prostě čutá hůře, když do ochozů přichází málo diváků. Politika je ale něco jiného - lidé do ochozů (tedy k voličským urnám) nechodí, protože prostě přestávají rozumět tomu, co se to tam na hřišti, zvaném "politická scéna" vůbec čutá. Ještě tak možná - kdo koho a kam? Ale to je na úspěšnou politiku málo...

Tím se ocitáme u jevu, který sice není na politické scéně, či v mocenských centrech žádnou novinkou, ale v letošním roce jako by padly skoro všechny zábrany a rozjelo se "to" naplno...

"To" se v kritických projevech politiků snad všech stran objevuje jako jeden z termínů, kterými se (patřičně povrchně) popisuje všeobecně pokleslá úroveň politického dění. "To" se jmenuje "klientelismus".

Tahle instituce se táhne lidskými dějinami od vlastně skoro nepaměti a měla vždy zásadní význam pro chod společnosti. Ne, že by to bylo něco, čím by se společnost měla chlubit - je to značně nemorální, ale - prostě to odedávna - funguje...

U nás vnímáme především jeho stále bezostyšněji zviditelňovanou a pro řadu občanů nejneoblíbenější variantu - klientelismus politický. V roce 2004 se ze zákulisí politiky na světlo světa vyhrnula celá řada akcí, operací (v médiích obvykle označovaných za "aféry"), které nesou prvky klientelismu.

Existuje nespočetná řada variací toho, čemu se dá říkat "klientelismus" - jde (zjednodušeně a v případě politického života) o nerovný vztah mezi mocným šéfem, distributorem všeho možného, materiálním zajištěním počínaje, přes podíl na moci (tedy politické funkce), až po, řekněme, jistý druh ochrany před jinými držiteli moci. Výměnou je nevyslovený, leč dodržovaný příslib opačně směrovaných úsluh někdy v budoucnosti. Je to sice zdánlivě směna služeb a výhod nejistá, leč (ač to zní paradoxně) spolehlivá.

Je samozřejmě trochu divné, že současný vyspělý svět a moderní společnost, k níž se hrdě počítáme, se všemi jejími technickými hračkami a pýchou a okouzlením z vlastní chytrosti, snáší, aby se v otázkách moci a distribuce podílu na ní, jednalo srovnatelně jako, například, ve feudální společnosti. Jenže, na vymýšlení ryze domácích způsobů, jak provádět věci, které se jinde dělají jinak, jsme velice dobří.

Zřejmě jsme tedy vynalezli po "socialismu s lidskou tváří" či po novodobější (volně dle Karla Kryla) "demokratůře", ještě další příspěvek k matení časů, lidí a pojmů: totiž "demokratický feudalismus..."

Ale konkrétněji: pěkný modelový případ shora popsaného počínání se objevil hned zkraje roku. 4.února 2004 schválila vláda jako oficiálního kandidáta na funkci evropského komisaře Miloše Kužvarta (ČSSD). Neexistovalo pro toto rozhodnutí žádné přijatelné vysvětlení, kromě té zmiňované distribuce moci, funkcí a podobně, výměnou za možná sice nejisté, ale přece jen představitelné nějaké budoucí "oplátky".

Pan Kužvart je bezpochyby, jak by se řeklo, člověk na svém místě. Jen to místo prostě není v politickém orgánu, plnícím funkci jakési "evropské vlády". Proti jeho nominaci byly tehdy nejen opoziční strany, ale i menší strany vládní koalice.

Miloš Kužvart se jel představit do Bruselu 16. února. Čekalo ho tam nejspíš nějaké hodně velké překvapení, například v podobě nedostatečné jazykové či odborné zdatnosti, neboť o čtyři dny později na jednání klubu ČSSD oznámil svou rezignaci na tuto funkci. Malou, leč nepřehlédnutelnou podrobností té schůze bylo, že na ní (údajně z vyčerpání) zkolaboval tehdejší ještě premiér Vladimír Špidla. A to ještě netušil, co ho za pár měsíců čeká... Malou ochutnávku věcí příštích však zažil již dva dny před zhroucením: 14. února musel premiér Špidla obhajovat na zasedání Ústředního výboru ČSSD svou stranickou politiku. Nejvyšší orgán sociální demokracie tehdy zakázal svým členům veřejné polemiky, které by mohly poškozovat stranu v souvislosti se všemi těmi volbami roku 2004. Jak se později ukázalo, nebylo to platné ale vůbec nic...

První velké téma - totiž přijetí České republiky do Evropské unie se objevilo již na Nový rok. Prezident Václav Klaus v něm, kromě jiného, řekl téměř jedním dechem, že se sice dnem vstupu v životě lidí mnoho nezmění, ale že Česká republika v ten okamžik přijde o svou formální svrchovanost. Tento způsob jakéhosi neustále a současně oboupólného vyjadřování k tématu Evropská unie a jejího fungování, si prezident Klaus podržel po celý rok.

Mimochodem - od vstupu do EU se v životě občanů změnilo poměrně mnoho věcí, volným pohybem po velkém evropském prostoru počínaje, přes možnosti práce, studia a podnikání, až po možnosti čerpat z řady evropských fondů prostředky na domácí činnosti, které opět mohou přinést jistou změnu v onom "životě lidí". Svrchovanost je natolik složitá věc, že se, podle mého, o ní nedá přijít jen proto, že si to hlava státu myslí. Mechanismy, jimiž se chod celého spolku, zvaného EU, jakož i chod jejích jednotlivých součástí řídí, není koncipován jako pokus o smazání svrchovanosti států. Záleží samozřejmě na tom, jak si to ten který politik vysvětluje, a hlavně, jak to chce používat k budování obrazu svého. Prezident Klaus si vybral pozici úporného kritika funkčnosti a akceschopnosti jednotné Evropy. Dobrá, takových je v Evropě celá řada, dělají to celá léta a slouží to hlavně k cizelování podrobností celoevropské spolupráce. Český prezident je ale jedinou takto nejvýše postavenou sršatou osobností v Evropě. Je to, řečeno jazykem moderny, dobrý marketingový tah - pro něj osobně, ne pro stát...

V druhé polovině roku nechtěl Václav Klaus podepsat Evropskou ústavu, udělali to za něj v listopadu na slavnostním shromáždění v Římě premiér Stanislav Gross a ministr zahraničí Cyril Svoboda. V závěru roku pak prezident Klaus pobavil účastníky berlínského semináře o integraci Evropy prohlášením v tom smyslu, že není "kritický" vůči tzv. "Evropské ústavě", nýbrž že je stoprocentně proti.

Tímto jeho berlínským vystoupením se jen o něco více zezřetelnilo, že Česká republika má nejméně dvojí (skoro stejně oficiální a svým dopadem i srovnatelně důležitou) zahraniční politiku. Tu jednu obstarává vláda, která zaujímá proevropské a v evropském rámci kompromisní postoje.

Prezidentova zahraničně-politická vystoupení (hlavně proti všemu, co se mu na Evropské unii nelíbí) sice nemají žádnou oporu v jeho ústavou předepsaných úlohách, nicméně na zahraniční publikum působí automaticky silou jeho funkce. Zjednodušeně řečeno - tahle dvojí zahraniční politika by mohla časem být kontraproduktivní, především co se kredibility celého státu týče...

11. a 12. června se uskutečnily historicky první volby do Evropského parlamentu. Účast byla přiměřeně nízká - 28,32 procenta oprávněných voličů. Zvítězila (paradoxně, neb tzv. "euroskeptická") ODS, která získala devět mandátů, komunisté šest mandátů, tři mandáty podivný účelový hybrid Sdružení nezávislých kandidátů + Evropští demokraté a po dvou mandátech ČSSD a Nezávislí. Ti dva z oněch "Nezávislých" jsou někdejší tandem televize NOVA Jana Bobošíková a Vladimír Železný. Krátce po volbách se úspěšně rozhádali, takže je snadné pohlížet na tento politický subjekt jako na pragmatické sdružení, které posloužilo především tomu, aby si Vladimír Železný ke své krátce před tím odebrané české senátní imunitě pořídil novou, tentokrát evropskou imunitu. Koncem roku ale i o její zrušení požádal Evropský parlament Městský soud v Praze...

Totální debakl (první ze tří roku 2004), který zaznamenali v evropských volbách sociální demokraté stál koncem června post ministerského předsedy Vladimíra Špidlu. Soustraníci mu již delší dobu vytýkali měkkost v jednání s koaličními partnery, i malou komunikační dovednost směrem k veřejnosti. Premiér Špidla, v okamžiku, kdy zjistil, že má nedostatečnou podporu členů ústředního výboru sociální demokracie, složil obě funkce najednou - jak předsednictví strany, tak funkci šéfa kabinetu.

Tím byl, jaksi proti své vůli, ale přece jenom asi rád, neb podobnou šanci by už v budoucnosti nemusel dostat, do čela strany i vlády vmanévrován Stanislav Gross.

Okamžitě se mu podařilo předvést další kabinetní ukázku klientelismu, když do čela kanceláře Vlády České republiky postavil někdejšího aktivního příslušníka Pohotovostního pluku SNB Pavla Přibyla. Bylo z toho velké pozdvižení, už třeba i jen proto, že Přibyl vskutku velel policejním jednotkám, které zasahovaly proti demonstrantům v lednu 1989.

V srpnu, po ostrých mediálních i občanských protestech, sice Přibyl z této funkce odstoupil, aby ho nahradil (nesmějme se) někdejší disident Aleš Šulc, nicméně aféra kolem jeho přítomnosti v blízkém okolí mladého premiéra nabídla mnoho námětů k zamyšlení nad tím, jak vlastně Stanislav Gross vnímá realitu kolem sebe a hlavně, zda vnímá sem tam i nějaké historické souvislosti...

Mimochodem - začátkem srpna zaznamenala Policie České republiky velký "úspěch". V průběhu celého roku měla na krku spoustu afér s odposlechy, s kriminalitou vlastních příslušníků (i těch vysoko postavených), jakož i s tím, jak bojovala o notné zvýšení policejních platů, ale v srpnu, tehdy šla do akce. Pár stovkám těžkooděnců se podařilo zmlátit mírumilovný konec mírumilovného hudebního festivalu CzechTek.

Pár dní před tímto zásahem, kdy se na louce u vsi Boněnov na Tachovsku veselilo nějakých dvacet tisíc lidí, policisté postávali stranou a zírali. Škoda, že na něčí příkaz shora (Gross? Přibyl? Kdo ví?) nedozírali až do úplného konce, mohli získat alespoň nějaký ten plus bod.

Nezískali jej ani za několikrát opakovanou bezpečnostní akci na silnicích, nazvanou opakovaně "Kryštof". Na českých silnicích to neustále vypadá jako na střelnicích, jen místo broků ze vzduchovek tam létají více méně neřízené střely v podobě automobilů všech velikostí a značek...

Zdaleka největší aférou roku byla, jak jinak, čistě klientelistická aféra, která se rozpoutala okolo poslance Zdeňka Kořistky (v nejnovějších dobách nejprve člen ODS, nyní US-DEU). Poslanec Kořistka, který ve sněmovně nahradil odstoupivšího Mariana Bielesze, nahlásil (údajně "off the record", tedy k nezveřejnění, jen pro informaci) deníku Mladá fronta Dnes, že mu byl emisary ODS Markem Dalíkem a Janem Večerkem nabídnut úplatek 10 miliónů korun za to, když nepodpoří koaliční vládu. Celá aféra je ještě v dobré paměti; připomeňme jen, že vedla ke značnému zpochybnění práce jak policie, tak i státních zástupců. Sociální demokracii, jako hlavnímu správci státu, rovněž nepomohla, což se nakonec odrazilo i ve výsledku listopadových voleb do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu. Sociální demokracie, ke vší té bídě, která jí v roce 2004 provázela, ještě navíc zvolila poměrně slabomyslnou reklamní kampaň s hlavním heslem "Myslím to upřímně!", což opět po mnoha letech vedlo veřejnost k mocné vlně lidového humoru, zjevujícího se na velkém množství obrovských a většinou velice vtipně a v neprospěch sociální demokracie upravených reklamních billboardů. Sociální demokracie krajské volby prohrála, což kupodivu nestálo předsedu strany i vlády Grosse nic, ani hlavu, ani funkce. Řada představitelů sociální demokracie po volbách vinila z neúspěchu strany malou účast voličů. Ovšem, že by se někdo z těchto stěžovatelů koukl do zrcadla a otázal se, zda chyba neleží někde jinde, to se (zatím) nestalo.

Na opačné straně voličské přízně se v roce 2004 ocitly Občanská demokratická strana a Komunistická strana Čech a Moravy. Obě jsou tzv. opozicí, oběma nejde vůbec o nic, než jen o kritizování činnosti koaliční vlády. A vychází to oběma těmto stranám naprosto perfektně. ODS se dlouhodobě drží v čele průzkumů voličské přízně a komunisté se v druhé polovině roku, s převahou, dopracovali na místo druhé.

Je to ovšem, ruku na srdce, přízeň věnovaná prakticky za nic. Občanští demokraté mnoho neventilují o tom, co by dělali oni jinak a lépe, byli-li by ve vládě - a o programu komunistů je lépe nevědět...

ODS sice několikrát naznačila, že by stála o předčasné volby, a tudíž o převzetí zodpovědnosti za chod státu, leč (a ODS to jistě dobře ví) to je za současné ústavní legislativy natolik složitá operace, že by vlastně zabrala nejspíš většinu času, který zbývá koaliční vládě ke vládnutí.

Být v opozici je zkrátka pohodlné, a málokdo si dokáže všimnout, že řada tzv. nepopulárních ekonomických opatření, která přijala a parlamentem protlačila vládní koalice, byly jen nezbytné kroky, pokoušející se o jistou nápravu všemožných přehmatů, na kterých se v minulých letech buď zcela nebo spolupodepsala právě ODS.

Vraťme se ještě na chvíli k absurditám, či paradoxům červené niti, táhnoucí se nyní zřetelně českou politikou - ke klientelismu. Vladimír Špidla, poté co neuspěl se svým favoritem na funkci evropského komisaře Milošem Kužvartem (už po této jeho nezdařilé politické operaci se začala zdvíhat v sociální demokracii opozice vůči němu), celkem logicky a formálně naprosto správně navrhl (a vláda později schválila) do této funkce nejzkušenějšího českého diplomata v evropském prostoru, Pavla Teličku. Nicméně i na komisaři Teličkovi nalezla domácí scéna mouchy, ba přímo masařky. Jednak prý nemá dostatek politických vizí, za druhé - byl před listopadovým členem KSČ. (Jako řada současných špičkových politiků této země, nezbývá mi než dodat...) Jmenování se věru nelíbilo prezidentu Klausovi, který toto rozhodnutí kritizoval slovy (cituji dle Lidových novin):" Udělal (Telička) v jednu chvíli ve svém životě rozhodnutí, které já (prezident Klaus) jsem nikdy neudělal, a myslím, že bylo možné se rozhodnutím tohoto typu vyhnout." Konec citátu.

Inu, když se jeden rozhlédne po politicích třeba právě pravicové ODS, musel leckterého z nich, například předsedu poslaneckého klubu, po vyslechnutí těchto prezidentových slov, polít hustý ruměnec...

Aby tragikomická historie Vladimíra Špidly a evropského komisařství dostala ten správný epický oblouk, byl Pavel Telička nakonec z funkce odvolán, aby na jeho místo byl vsazen právě Vladimír Špidla.

Ten poté do Evropy a do funkce komisaře pro sociální záležitosti odkráčel se vskutku silnou vizí upevňování modelu tzv. "sociálního státu"; jen si nějak u nás doma, kde to umí, nestačil všimnout, že právě kategorie "sociálního státu" se jeví i pro vyspělé a bohaté evropské země jako dlouhodobě neudržitelná....

Pěknou ukázkou klientelismu je i do pošpidlovské Grossovy vlády jmenovaná ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Nikomu v téhle zemi nevadí, že její syn je jedním ze špičkových manažerů farmaceutické firmy Zentiva, zaplavující domácí trh pestrou paletou léků.. Veřejná ujištění paní Emmerová , že tohoto rodinného spojení nebude nijak zneužito, mají stejnou výpovědní hodnotu jako tvrzení, že zítra slunce už skutečně nevyjde. Jinak řečeno - kdyby Česká republika byla standardní zemí s politickou scénou, dodržující minima slušnosti a záblesky nějaké etiky, nedostala by se paní Emmerová ani do nejširšího výběru případných kandidátů na post šéfa resortu zdravotnictví...

Závěr roku 2004 přinesl, kromě výročí listopadu 89, o němž ještě bude řeč, i ukázkový epický oblouk v kauze soukromé televize NOVA. Ta se, obratným obchodním manévrem, vrátila po mnoha letech do rukou původního majitele, společnosti CME, potažmo amerického obchodníka Ronalda Laudera. Obratný obchodní manévr je vlastně slabý opis skutečnosti, že Lauder za většinový podíl v NOVĚ zaplatil nějakých patnáct miliard korun, přičemž ovšem něco kolem deseti a půl miliardy dostal od českého státu za vyhranou arbitráž, tři a půl miliardy vložil v akciích svých podniků, čili na dřevo vysázel zhruba miliardu. No, nekupte nejúspěšnější soukromou televizi v evropských postkomunistických zemích za takový pakatel, že?

Zmiňme se ještě o 15.výročí tzv. "Sametové revoluce", které jsme si mohli užít například tím, že komunistům stoupají volební preference a nikdo na politické scéně neváhá s nimi počítat pro své krátkodobé cíle. Kolem výročí se objevilo několik podnětných názorů, které připomněly krátce po revoluci zapomenutou (avšak, zdá se, zcela rozhodující) úlohu, kterou v prvních dnech po 17. listopadu sehráli studenti. Namísto toho bylo možné sledovat v médiích producírování politiků všeho druhu a všech stupňů moci, kteří hovoříce o listopadu 1989, tvářili se velice tajnosnubně, čímž asi nejspíš chtěli dát najevo, že jejich neocenitelný přínos pro úspěch revoluce ještě nikdo neobjevil, nicméně "oni vědí své" a nebýt jich, příslušníků "šedé zóny", tedy (velmi volně dle prezidenta Klause) neviditelné, ale mocné antikomunistické síly, žádná revoluce by nebyla...

Pro pamětníky i nepamětníky jen dlužno dodat, že nebýt (nejspíš intuitivního, leč zároveň jak riskantního, tak i geniálního) nápadu vůdců studentské revolty, totiž na brzké vyhlášení generální stávky, trvalo by to tenkrát v listopadu 89 celé jistě déle a nejspíš by to i trochu jinak dopadlo.

Na tomto místě je nutné připomenout, že podle průzkumů veřejného mínění, jakkoli zpochybnitelných, se neustále každý pátý občan z těch, oslovených v průzkumech, ohlíží nostalgicky za totalitní érou.

Jistě, kapitalismus a jeho převážně praktikovaný politický systém - demokracie, jsou o něčem jiném, než o příkaznickém systému někdejšího pseudosocialismu. To, že se s tím neumí porovnat pětina respondentů dotazníků výzkumných agentur je vlastně skvělé skóre...

Těžko říct, jak se přísliby (i případné hrozby), které se v roce 2004 tak zjevně ukázaly, vyvinou v budoucnosti. Za nějakých pět let, při oslavách 2O. výročí "Sametové revoluce", můžeme třeba už chrastit v kapse místo korunami nějakým tím eurem. Nebo, nedej Bůh, můžeme mašírovat po náměstích kolem tribun s nápisy "Marx, Lenin, Grebeníček", kdo ví?

Je to všechno jen na nás...

Pro tuto chvíli Vám přeji krásný a úspěšný rok 2005.