Tlustý, Morava a skrytá kamera

Předseda strany ODS a premiér Mirek Topolánek vyzval po shlédnutí pořadu oba poslance k rezignaci na poslanecký mandát a obvinil média z provokace. Položil základní otázku: Mají média právo pokud nejde o spáchaný zločin, nebo o nějaký přečin proti demokracii, používat zpravodajské prostředky?"

To je samozřejmě legitimní otázka a právě na ni se pokusím odpovědět. Třeba v sousedním Německu jsou v televizích pro používání zpravodajské techniky velice přísná pravidla. Aby nebylo možné média žalovat za fotografování a filmování bez souhlasu, musí v záběru být vždy nejméně pět osob a nikdy se nesmí dotyčný natáčet na soukromém pozemku či v bytě, proto se všechny podobné akce dělají zásadně ve veřejných prostorách jako jsou restaurace či hotely. Navíc použití schvaluje vždy předem vedení příslušné redakce, jak to většinou stojí napsáno v redakčním kodexu, a to tehdy, je-li použití takové techniky ve veřejném zájmu. Janek Kroupa, který reportáž produkoval, si kvůli tomu založil svou firmu a podobné pořady prodává na klíč televizi Nova. Pravidla natáčení si tedy určuje sám a televize pak pořad před vysíláním nechává zřejmě posoudit svými právníky. Premiér, proti jehož lidem byla nakonec provokace namířena a v níž tak ochotně a rád sehrál roli provokatéra poslanec Tlustý, jak bylo z pořadu vidět, dostal ještě před odvysíláním možnost se k pořadu vyjádřit. V Německu by tedy podobná reportáž odvysílána být nejspíš nemohla, protože v záběru byli většinou jen dva či tři lidé. Je nutno ale dodat, že německá stanice by si do blízkosti natáčených posadila figuranty, aby byla podmínka splněna.

Další otázka zní: Bylo toto nasazení operativní techniky ve veřejném zájmu? Marek Švehla v Respektu hovoří o tom, že ne, Nova a Mladá fronta Dnes, které se na projektu podílely, tvrdí, že ano. Po patových volbách a přechodu dvou poslanců z opozičního tábora do koaličního, po tom, co se dělo při volbě prezidenta na Hradě, což všichni mohli vidět v přímém přenosu, už odpověď není tak jednoduchá, protože ve veřejném zájmu evidentně je, aby se nedaly hlasy poslanců kupovat či získávat vydíráním, či jak říkal pan Morava "kladnou nebo zápornou motivací."

Třetí otázka zní: Může novinář vystupovat při rozhovoru s politikem pod skrytou identitou? Když švédští kolegové vyšetřovali miliardové úplatky kvůli Gripenům, použili při rozhovoru s našim bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem stejnou metodu a vedení redakce použití skryté identity i skryté kamery schválilo, právě proto, že bylo ve veřejném zájmu odhalit nekalé metody při rozhodování o vítězi v miliardovém tendru. Zřejmě i Švédové si tehdy mysleli, že rozklíčovat tato podezření, když chybí politická vůle věc řádně vyšetřit, je k takovému kroku opravňuje. Německý novinář Günter Wallraff si na této metodě založil kariéru: hrál například pod jinou identitou Turka, aby ukázal jak se Němci chovají cizincům či se pod jiným jménem nechal zaměstnat v bulvárním Bildu, aby odkryl metody práce těchto novin. Jeho knihy pak vyšly po celém světě. A zřejmě něco podobného si mohli myslet i novináři z Novy a Mladé fronty Dnes po zkušenostech s vyšetřováním podobných kauz v Čechách.

Nejspornější otázka se zřejmě týká toho, kdy může novinář použít provokaci, když podle zákona 273/ 2008 a paragrafů 103 a 107 ji bude moci od 1.ledna 2009 používat jen inspekce ministerstva vnitra proti policistům a civilním zaměstnancům policie. Jenže hovoří-li politici sami stále o korupci v jejich řadách a sami nejsou schopní proti ní účinně bojovat, logicky takový stav vede k tomu, že novináři - jejichž úkolem není jen informovat, ale i kontrolovat mocné a bavit - začnou suplovat nefungující práci policie, státních zástupců a soudů, zvlášť, když vidí jak snadno se pan Tlustý, bývalý ministr financí, nechal přemluvit ke spolupráci a ještě mimochodem prozradil jak to bylo s podporou fotbalového klubu pana Baroše a jak na druhé straně mladý poslanec Morava reagoval na nabídku jako otřelý mafián. Na obranu novinářů lze uvést i ten argument, že nikdy nehodlali inscenované fotografie použít a zveřejnit za účelem vydírání a i rozhovory s panem Tlustým důsledně nahrávali, aby mohli dokladovat svůj odstup od politiků.

Zásadní otázka ale zní ještě jinak: Proč Mirek Topolánek nemluvil o novinářské etice, když byl skrytou kamerou natočen pan Doležel z ČSSD a v rozhovoru padla slavná věta o "pěti v českých" či když byl natočen podobně budyšínský starosta Péťa, tehdy rovněž v ČSSD, kvůli zneužitým dotacím? Protože na to nikdo nikdy neodpověděl, jsou protesty politiků či dnešní chvály pana Paroubka na novináře, který v případě reportáže o panu Doleželovi hovořil právě o týmu Janka Kroupy jako o agentech ODS, nedůvěryhodné.

Problém je i v tom, že Česko má jinou tradici: Když v první půlce XIX. století Joseph Howe kritizoval vládu ve svých novinách, stal se hrdinou Kanady a soud ho osvobodil. Když kritizoval o pár let později u nás oktrojovanou ústavu ve svých novinách Karel Havlíček Borovský, soud ho sice osvobodil, ale vzápětí na to byly kvůli tomu porotní soudy zrušeny a z Havlíčka se až po emigraci a po smrti stal mučedník.

Jiná tradice si zřejmě žádá jiná řešení, která bohužel jsou někdy na samé hraně zákonnosti v dobré víře, že zákony díky takovéto publicistice začnou nejprve dodržovat sami politici. Proto i kritika česko-kanadského novináře Petra Adlera úplně nesedí: on totiž žije ve standardní demokratické zemi s jinými tradicemi, kde korupce bývá většinou řádně vyšetřena a potrestána.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .