V Chrámu Božího hrobu v Jeruzalému panují nekřesťanské hádky
Chrám Božího hrobu v Jeruzalému stojí na místě, kde byl podle křesťanské tradice uložen do zahradního hrobu Ježíš Kristus. Místo každoročně navštíví stovky tisíc turistů, o jeho správu se dělí šest křesťanských církví, z nichž každá slouží vlastní bohoslužby v určité části chrámu. Panují mezi nimi ale neshody, což brání údržbě stavby. Nyní kvůli tomu dokonce hrozí pád střechy nad kaplí Svaté Heleny, jež patří arménské církvi, píše server BBC. Na střeše je přitom klášter. Byl postaven před více než tisíciletím a od roku 1808 obývají jeho malé a strohé pokojíky mniši z etiopské církve.
V nedávno vydané izraelské technické zprávě se konstatuje, že klášter Dajr as-Sultán a část střechy pod ním jsou ve špatném technickém stavu, mohou se zřítit a ohrozit lidské životy. Nutnou opravu však blokuje dávný spor mezi etiopskou a koptskou církví, které se přou o to, které z nich klášter náleží. I když v objektu žijí vyznavači etiopské církve 200 let, na kontrolu nad ním si dělají nárok vyznavači koptského řádu. Otec Antonias al-Oršalamy z koptské církve spor vysvětluje takto: "Etiopané tu odjakživa pobývali jako naši hosté, ale pak se chtěli zmocnit i kontroly nad klášterem." Hovoří o jedné noci v roce 1970. Všichni koptští mniši se tenkrát modlili v hlavním chrámu a Etiopané s pomocí izraelské policie vyměnili zámky u vchodů do kláštera a dostali klíče. Izraelský soud sice dodatečně rozhodl, že se kontrola musí navrátit koptům, ale nikdo toto rozhodnutí nevymáhal. Hádky pokračují a klíče stále drží neústupní Etiopané. O tom, že by koptové měli mluvit do oprav kláštera, odmítají hovořit.
Podobně zaryté spory panují mezi dalšími obyvateli chrámu - vyznavači římskokatolické, arménské, ortodoxní a syrské církve. Profesor na jeruzalémské biblické škole otec Jerome Murphy O´Connor považuje spory za "nemravné a naprosto nekřesťanské". Tento irský kněz je svědkem hádek již 40 let a prý už nevěří v "blízkovýchodní mír ani v mír v chrámu Božího hrobu". Tato nejuctívanější křesťanská památka vznikla v roce 1042 na místě původního kostela ze 4. století. Její věk i davy návštěvníků si vybírají svou daň. Zatímco hlavní část stavby je solidní, střecha potřebuje opravu na více místech. Izraelská vláda je ochotná ji financovat, ale žádá, aby se nejdřív koptové a Etiopané dohodli. Mnichům se po desetiletích hádek do ničeho podobného nechce.
O tom, jak zarytá jsou stanoviska jednotlivých církví, svědčí případ žebříku opřeného po desetiletí o okno pod římsou nad hlavním vchodem do chrámu. Podmínky správy jeho jednotlivých částí jsou dány výnosem osmanského sultána z roku 1757. Tam je definováno přesné rozdělení chrámu mezi šest církví. A z něj vyplývá, že obě okna nad vchodem patří arménské církvi, která je také odpovědná za jejich opravu. Římsa pod nimi však podle tohoto dokumentu náleží řecké pravoslavné církvi. Ani jedna z nich není ochotna žebřík odklidit a v 19. století musel být dokonce nahrazen původní a už shnilý novým.
K tomu, proč tam je, se váže tato legenda: Osmané prý vybírali poplatky od kněží při vstupu i odchodu z chrámu. Mnoho mnichů se proto snažilo používat vstupy co nejmíň a postupně se v budově zabydlovali. U obou zmíněných oken sídlili příslušníci arménského ritu, římsu používali jako terasu a vstupovali na ni pomocí žebříku. Nejenže to byla jejich jediná příležitost, jak se dostat na zdravý vzduch, ale pěstovali tam údajně také zeleninu. O původu a původním účelu žebříku se lze dočíst mnoho legend. Jisté je snad to, že tam stál už před rokem 1852 a je stále v pozici, na níž jej zachycují staré fotografie, kresby i rytiny. Naštěstí vstup samotný nepatří ani jedné z církví. Sultán Saladín správu vchodu roku 1178 svěřil dvěma rodinám bydlícím v sousedství. Klíč dostali Džudaíové. Nusajbíové, kteří jsou správci chrámu od 7. století, mají právo vstupní bránu udržovat. Až do moderní doby tedy dvakrát denně někdo z Džudaíů přinese klíč, jímž pak odemyká a zamyká člen klanu Nusajbíů.
