Vladimír Just: Teorie kolena

Podle Josefa Huršala: „Koleno samo světem jde / Jen koleno, víc nic! Není to strom, stan taky ne / Jen koleno, víc nic.“ Egon Bondy přidal do druhého verše místo „stanu“ (Zelt) krásné české „poleno“ – ostatně podobně jako přidal Morgenstern ten stan nejspíš jen kvůli rýmu „Welt / Zelt“.

Čtěte také

Vladimír Just: Pomník jedné řeči?

Ale zároveň s tím dodal Bondy drobným významovým posunem kolenu až existenciální rozměr. Ano, místo „Jen koleno“ překládá „Je koleno, nic víc“. Koleno prostě je, a být je nevýslovné (použijeme-li slov jiného Morgensternova překladatele Vladimíra Holana). Sám německý básník, velký mystifikátor a predadaista, podal ke svému opusu tento lehce cimrmanovský výklad: báseň prý zobrazuje neúnavné putování principu dobra k sobě samému, přičemž je málem zahubeno zlem.

Ať tak či onak, musím připustit, že „koleno“ je pro poezii už objeveno. Já jsem je však přesto náhodně objevil znovu, teprve nedávno, tentokrát čistě pro sebe. Fyzicky i duchovně, existenčně i existenciálně. A to docela překvapivě v duchu morgensternovského výkladu, který jsem do té doby považoval za básníkovu mystifikaci. Omyl! Koleno jsem skutečně potkal na cestě k sobě samému, a zároveň na cestě k dobru, málem byv zahuben zlem. To zlo, jež mě málem zahubilo, se jmenuje bolest páteře a ta cesta k dobru se mi ukázala docela triviálně při každodenním ranním cvičení.

Čtěte také

Vladimír Just: Byl to náš život?

Musím totiž kvůli páteři po ránu cvičit na zádech (jinak, když vystřelím z postele někam na schůzi bez cvičení, je zle a pak je jen otázka času, kdy a v jaké situaci začne páteř během dne protestovat a do stávky se řetězově zapojují i jiné orgány). A jak stárnu, vždycky si předem kvůli bezproblémovému, a hlavně bezbolestnému vstávání ze země pro jistotu přistavuji vedle sebe nějakou spolehlivou vzpěru, židličku, štokrle. Kdysi, když jsme měli doma ribstole, jsem po jistou dobu raději cvičil přímo u nich.

Jenže před pár dny jsem zase jednou zaspal, za pár minut mi začínala přednáška, vystřelil jsem tedy z postele, zalehl šup šup na zem a štokrle jsem si nepřistavil. Odbyl jsem jakž takž cvičení, ale pak zůstal bezmocně ležet uprostřed pokoje bez vstávací opory. Musel jsem si narychlo pomoci sám. A tu mě v nouzi osvítil ten nápad: pokrčil jsem pravou nohu do pravého úhlu, zapřel chodidlo pevně o zem, levou rukou se podobně opřel o podlahu a pravou rukou o to pokrčené koleno, nově a spásně objevené jako nejpevnější opěradlo (kam se na takové koleno hrabe nějaké vrklavé štokrle). A byl jsem v mžiku nahoře, bez jediné vnější opory. Škoda jen, že jsem to při své nedovtipnosti objevil až po pětasedmdesátce.

Čtěte také

Vladimír Just: Režiséři chytřejší autorů?

A pak mi teprve mnohem později došlo, že je to vlastně mnohovýznamová metafora, dnes v covidovém i postcovidovém světě možná platnější než jindy. Často při sebemenší nouzi nejprve automaticky hledáme, a je to lidsky pochopitelné, oporu u druhých. U přátel, rodičů, příbuzných, různých amatérských i profesionálních poradců, podpůrných fondů, grantů, úřadů. To jsou ta naše novodobá štokrlata, židličky, ribstole. A dočista zapomínáme, že celý život máme k dispozici jako záruku vzpřímeného postoje oporu z nejsilnějších a nejspolehlivějších – sami sebe. Třeba právě to koleno. Jen koleno – nic víc!

Jak že to říká Carl Gustav Jung? Člověk, který objeví a přijme sama sebe, přispívá nekonečně malým dílkem k dobru vesmíru...