Výměna zajatců mezi Izraelem a Hizballáhem

16. červenec 2008

Více než dva roky byla izraelská veřejnost ujišťována, že jednoho dne se dva vojáci, jejichž únos stál na počátku války mezi Izraelem a Hizbaláhem, vrátí domů. Teprve dnes ráno se rodiny Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva dozvěděly, že jejich synové a otcové jdou už dávno mrtvi. - Do Izraele se oba rezervisté vrátili v rakvích. Jeden z vojáků zřejmě zemřel ještě během vpádu Hizballáhu do Izraele v roce 2006, a druhý byl těžce raněn a pravděpodobně zemřel kráce po odvlečení do Libanonu.

Možná výměna zajatců a podmínky takové transakce se přitom po více než dva roky pravidelně vracely na stránky izraelských novin. Záchrana zraněných nebo zajatých vojáků a to i za vysokou cenu patří k předním zásadám izraelské armády, a jak se ukázalo i v tomto případě, týká se toto odhodlání se vztahuje i na ostatky vojáků.

V Izraeli nyní panují rozpaky, smutek a částečně také trpkost. Izraelští komentátoři se většinou shodují na tom, že výměna dvou těl mrtvých vojáků za pět živých arabských bojovníků a asi dvě stovky ostatků padlých Libanonců a Palestinců je symbolickou vítěznou tečkou Hizballáhu za předloňskou válkou. A to tím spíše, že se izraelská vláda snažila v rámci výměny alespoň zjistit, jaké jsou osudy izraelského letce Rona Arada, který byl již v 80. letech sestřelen nad Libanonem. Aradův osud se stal pro mnoho Izraelců důležitým symbolem, a předpokládá se, že by ještě stále mohl být naživu, ať už je vězněn v Libanonu, Sýrii, nebo Íránu. Žádné informace ale jeruzalémská vláda nezískala.

Kritika se tedy svezla zejména na hlavu premiéra Ehuda Olmerta, který nepůsobil dojmem dobrého vyjednavače a na veřejnost vydával zmatené zprávy - svou neprofesionalitou tak trochu připoměl atmosféru války s Hizballáhem, v níž velká část neúspěchu souvisela právě s Olmertovou neschopností. Plán na výměnu zajatců ovšem nakonec celá vláda schválila v poměru 22 ku třem.

Jedním z nejkritizovanějších kroků byl fakt, že mezi pěti propuštěnými vězni, které Izrael předal Libanonu, byl i Sámir Kuntar. Tento muž už před dvaceti devíti lety padl do zajetí v Izraeli. Byl členem komanda Palestinské osvobozenecké fronty, které se v roce 1979 vylodilo na izraelském pobřeží. Kuntar zabil a případně nepřímo zavinil smrt několika členů jedné rodiny včetně dvou dětí - jednomu z nich údajně rozbil hlavu pažbou. Pro Izraelce se stal ztělesněním toho nejbrutálnějšího druhu terorismu, odsouzen byl na několik set let do vězení a jeho propuštění je pro vekou část izraelské veřejnosti nepřijatelnou cenou za dvě mrtvá těla.

Nyní ovšem Hizballáh Sámiru Kuntárovi připravil královské uvítání. Žádná rocková nebo filmová hvězda by nemohla snít o tom, že pro ni bude na letišti připraven červený koberec, a na jeho konci prezident, předseda vlády i parlamentu. Hizballáh stačil během pár týdnů z muže, který dosud nebyl v Libanonu příliš znám, udělat celebritu, tedy alespoň v některých kruzích. Vyrobil si tak další symbolický úspěch poté, co upevnil v posledních měsících svou moc v Libanonu na úkor prozápadních sil.

Hizballáh se tak vrátil- také díky své úspěšné snaze vydávat se za ochránce libanonských zájmů - předními dveřmi do vlády a má nad jejími rozhodnutími právo veta. Vymohl si také změny ve volebním řádu, které při příštích volbách jeho hnutí Hizballáh dále posílí. Návrat Kuntára tedy sice může hnutí Hizballáh považovat jen za dekoraci svého nového postavení, ale přece jen dekoraci důležitou. Na letiště vítat osvobozeného hrdlořeza jel i premiér Fuád Siniura, představitel prozápadně orientovaného bloku, který jinak musí Hizballáh považovat za vůbec největší hrozbu libanonské suverenitě a svobodě, a dokonce i vlastní bezpečnosti. Při svých proslovech o výměně zajatců ovšem libanonský premiér zcela přijal rétoriku Hizballáhu, přestože ví, že únos dvou Izraelců z izraelského území vehnal Libanon do ničivé a přitom zcela zbytečné války, která prospěla zas jen Hizballáhu.

Tím, že se tohoto politického show Siniura zúčastnil, ukázal, jak velkou moc Hizballáh nad tímto blokem a celým Libanonem získal, a s ním i patroni Hizballáhu, tedy Sýrie a Írán. Byla to zpráva konec konců i do Evropy, která, zejména ústy současného francouzského prezidenta Sarkozyho, podporuje prozápadní blok. Ten ale, jak se ukazuje, zcela ztratil vůli čelit nátlaku ze strany tohoto radikálního hnutí.

Výměna Kuntára a dalších čtyř mužů bude mít hluboký dopad nejen na libanonskou, ale i na izraelskou politickou scénu. Zcela nepochybně vrhá nové světlo na osud Gilada Šalita, izraelského vojáka rovněž uneseného před dvěma lety, ovšem v tomto případě palestinským hnutím Hamás do Gazy. Kritici dnešní výměny poukazují mimo jiné na to, že izraelský kabinet se ukázal jako přiliš ochotný platit i za mrtvá těla, a vyslovili obavy, aby se Šalit rovněž do Izraele nevrátil už jen v rakvi. Hamás se naopak nechal slyšet, že nyní bude považovat únosy Izraelců za nejefektivnější způsob, jak od Izraele získat ústupky.

Celá záležitost má ještě jeden zajímavý aspekt, kterým je angažmá Německa, tedy státu, který výměnu zprostředkoval. Dlouho trvající akci řídil Gerhard Conrad, bývalý představitel německých tajných služeb v Sýrii. O tomto muži je známo jen velmi málo. Podle lidí, kteří s Conradem přišli do styku, tento záhadný čtyřicátník osvědčil mimořádnou trpělivost, organizační talent a znalost poměrů. Přitom ještě dříve se v jednáních Izraele a Hizballáhu osvědčili jiní dva Němci, Bernd Schmidbauer a Ernst Uhrlau, který je dnes dokonce šéfem spolkové rozvědky. Německo se angažuje také ve věci Libanonu a Sýrie a stává se tak nenápadně důležitým a zároveň užitečným a respektovaným hráčem na Blízkém východě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio