Zemřel Alija Izetbegovič

Kovači je část sarajevského starého města ještě z tureckých dob, na strmém kopci nad srdcem města, dřevěným tržištěm Baščaršija, obklopeným mešitami, katolickými i pravoslavnými kostely. V Kovači je i starý hřbitov. V době války, kdy se v obklíčeném Sarajevu ve hřbitovy proměnily i fotbalové stadiony, se Kovači proměnilo ve zvláštní hřbitov šehidů, islámských bojovníků. Ve středu odpoledne byl na tomto hřbitově uložen do hrobu podle islámského rituálu i Alija Izetbegovič.

Na Balkáně, a především v Bosně, kdy Muslim, je mnohem spíše označení národnosti než příslušnosti k islámu, patřil Alija Izetbegovič k těm, kdo celý život věřili, že jedno bez druhého nemůže existovat. Věřil v islám a v tomto smyslu byl i muslimským nacionalistou. Byl za to komunisty uvězněn, poprvé ve druhé polovině čtyřicátých a podruhé v osmdesátých letech. Celkem strávil ve vězení více než devět let. Osobně byl skromným a nepompézním člověkem a ne náhodou mu bosenští muslimové přezdívali Děda.

Do politiky se dostal vlastně proti své vůli. Neměl ctižádost stát se lidovým vůdcem. Byl naplněn obavami, že narůstající vlna srbského a chorvatského šovinismu rozbije mnohonárodnostní Jugoslávii, a s ní že skončí i sen o rovnoprávném postavení Muslimů. Ještě na počátku války v Chorvatsku se zasazoval o neutralitu Bosny a Hercegoviny v tomto konfliktu. Jeho snahou bylo udržet mnohonárodní Bosnu a Hercegovinu, už jenom proto, že zde Muslimové měli početní převahu, mimo konflikt. Nebylo to možné a tváří v tvář šovinistickým pokusům o rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Velké Srbsko a Velké Chorvatsko se nepolitický intelektuál Alija Izetbegovič stal prezidentem země ve válce.

Ta ukázala i všechny jeho slabiny, především určitou nekoncepčnost, nedostatečnou schopnost organizovat a nerozhodnost v boji s korupcí a násilím ve vlastních řadách. Byl však mimořádně přesvědčivým diplomatem a přinejmenším pro multietnické Sarajevo a pro bosenské Muslimy se stal obdivovaným otcovským symbolem. Válka pro něj skončila porážkou, protože v Daytonském míru byl v roce 1995 donucen přistoupit na rozdělení Bosny a Hercegoviny na dvě entity podle etnického principu.

Ještě další rok nedokázal přes vysoký věk a únavu odejít z politiky a načas se přiklonil dokonce k myšlence konfesní islamizace Bosny, což se většině bosenských Muslimů, kterým pití alkoholu vadí podstatně méně, než jakékoliv náboženské zákazy, zdálo, a to i po válce, lehce pošetilé. Pro bosenské Srby a Chorvaty byl naopak nenáviděným symbolem války. O to více je třeba ocenit vysoké ocenění, které v soustrastném dopise do Bosny vyjádřil chorvatský prezident Stipe Mesič. I v muslimských oddílech, jejichž byl jako prezident nejvyšším velitelem, docházelo k páchání válečných zločinů.

V politickém smyslu za ně Izetbegovič nesl plnou zodpovědnost a nikoho z informovaných proto nepřekvapilo středeční přiznání haagského tribunálu, že teprve jeho smrt zastavila vyšetřování jeho případné osobní spoluviny. Alija Izetbegovič byl smutným symbolem rozpadu mnohonárodní Jugoslávie - intelektuál, který se proti své vůli stal politikem. Zastánce soužití národností, který se pro mnohé a proti své vůli stal nacionalistou. Věřící Muslim, který se cítil zrazen Západem, který dovolil rozdělení Bosny a Hercegoviny, který by bez opožděné intervence Západu nedosáhl ani dnešního stavu, kdy Muslimové jsou uznanou součástí státu.

Kolem jeho rakve, vystavené v budově prezidentské rady v Sarajevu, procházely od rána tisíce bosenských Muslimů. Střed Sarajeva zaplnilo na stopadesát tisíc lidí a pohřební průvod zastavil chod města. Tisíce Muslimů mu nikdy neodpustí zbytečné ztráty na životech. Statisíce neMuslimů v něm asi dál budou vidět symbol stále více se vzdalující války. Alija Izetbegovič byl spuštěn podle svého přání do prostého hrobu na hřbitově Kovači mezi muže, které posílal na smrt, přesto, že toužil po míru.