Zločiny komunismu promlčeny?

20. únor 2008

Co je důležitější? Úcta ke stáří nebo morální povinnost postihovat bezpráví? Slova soudce vytržená z kontextu nebo skutečný průběh událostí? Nebo už je to doopravdy všem jedno? Pražské vrchní zastupitelství si v případu potrestání justiční vraždy Milady Horákové vzalo pro rozhodnutí o podání dovolání čas na rozmyšlenou a až po týdnu se rozhodlo opravný prostředek využít.

Dlouhé čekání tak zavdalo jen další důvod k pochybnostem o skutečném zájmu na odsouzení bývalé prokurátorky Ludmily Brožové - Polednové. Zastupitelství buď dochází k závěru, že za současných okolností nemá u Nejvyššího soudu na zvrácení verdiktu prakticky žádnou šanci nebo už na pronásledování komunistických zločinců definitivně rezignovalo.

Jak daleko je ještě doba, kdy se budeme schopni vyrovnat se svou minulostí? Starozákonní Mojžíš vodil Izraelity čtyřicet let po sinajské poušti, aby zapomněli na dobu egyptského zajetí a mohli v zemi zaslíbené znovu začít nový život. Čtyřicet let, to byly dvě ztracené generace a obrovská cena za morální vykoupení. Ateistické Česko si však po revoluci zvolilo cestu ještě delší, a následky tak všichni neseme dodnes.

Jediná možná omluva pramení v přirozené lidské schopnosti zapomínat na vlastní chyby a pamatovat si jen to dobré. Nedokážu si jinak vysvětlit, proč dodnes v zákonodárném sboru zasedají lidé, kteří před rokem 1989 páchali nezákonnosti, proč se politická opozice brání dokumentaci těchto zločinů.

Nikoho nepřekvapuje, že prominenti si brzy po převratu zajistili pozice, kde jim imunita zajišťuje pohodlnou možnost dožití. Nebude to dlouho trvat a představitelé totalitního Československa budou nepostižitelní úplně.

Na staré a nemocné lidi si, zdá se, nikdo netroufne. Proč také soudit bezbranné starce, kteří nikoho neohrožují a jsou rádi, vstanou-li ráno z postele? Takový postoj je ovšem krajně nezodpovědný, protože vyvinění těchto lidí ukazuje mladým, že spravedlnost si vybírá a dokáže přehlédnout i velké zlo. Nebo je to jen zástěrka pro veřejnost? Šestaosmdesátiletá Ludmila Brožová-Polednová podle svých obhájců téměř nevidí, špatně slyší a při chůzi trpí závratěmi. Paměť, alespoň ta selektivní, jí však zřejmě funguje dobře, když se dokáže stále hlásit ke své nevině i reagovat na poslední rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Prokurátorka Brožová - Polednová a její soud je tak více méně symbolem. Režim ji dokázal získat a obratně využít, aby po nechvalně proslulém procesu odešla do ústraní. Po dvou letech začínající herecké dráhy v roce 1948 nastoupila studium tzv. právnické školy pracujících a od ledna 1950 začala s prací u Státního soudu v Praze. Za pouhé tři měsíce se účastnila 44 politických procesů a následně byla zařazena do přípravy tzv. monstrprocesů jako žena, která měla soudit ostatní ženy. Dva roky od popravy Horákové, Pecla a Buchala však byla převedena na okresní prokuraturu v Rokycanech a více o ní prakticky nikdo neslyšel.

Až o celých 55 let později v roce 2005 se k případu vrátil vyšetřovatel Ilja Pravda z Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu. Ludmila Brožová - Polednová však proti trestnímu stíhání podala stížnost a státní zástupce jí vyhověl. Případ se dal znovu do pohybu loni po objevení dalších důkazů. S přihlédnutím k věku a zdravotnímu stavu obžalované pro ni státní zástupce Radek Klvaňa navrhl snížený trest odnětí svobody za trestný čin spoluúčasti na vraždě v délce pěti let. V říjnu pak soudce Městského soudu v Praze Petr Braun potvrdil aktivní a vědomou roli obžalované na vraždách a trest zvýšil na konečných osm let.

Proti verdiktu se obhájce Brožové Vladimír Kovář odvolal. Na obranu použil § 228 starého rakouského trestního zákona z roku 1852, který u vraždy stanovil promlčecí dobu dvaceti let. Podle stejného zákona však v případě odsouzení za dokonanou vraždu čekal viníka trest smrti. Kovář také napadl větu soudce Petra Brauna, ve které Brožovou odsoudil k trestu odnětí v trvání osmi let, a vynechal tak slovo "svobody". Vzhledem k tomu, že všem účastníkům byl skutečný význam slov dobře znám, působí tento argument z úst právníka navýsost trapně.

Soudce Braun i historikové oslovení médii dobře věděli o špatném zdravotním stavu odsouzené prokurátorky a rozsudek brali jako morální zadostiučinění pro rodiny obětí i další nespravedlivě odsouzené v politických procesech. Jaké překvapení však připravil Vrchní soud v Praze, když minulý týden námitku promlčení uznal.

V 90. letech se na nejvyšší úrovni vedly dlouhé spory, jestli je možné dodatečně postihnout politické trestné činy promlčené za komunismu. Antikomunistický zákon z roku 1993 se však po novelizaci z roku 1999 a pozdějším judikátu Nejvyššího soudu stal zcela bezzubým. Na rozdíl od Německa, které se dokázalo vypořádat s nacistickými zločiny, tak u nás vše skončilo ke spokojenosti viníků.

Jak již bylo řečeno v úvodu, poslední šancí na zvrat v případu je dovolání k poněkud problematickému Nejvyššímu soudu. Věřím, že se však najde dostatek spravedlivých soudců, kteří na sebe vezmou politické riziko a justiční vraždy odsoudí jako nejzávažnější zločin proti lidskosti, který je alespoň zatím i v Česku nepromlčitelný. Do té doby zůstává největším trestem pro Ludmilu Brožovou - Polednovou fakt, že okny svého plzeňského bytu shlíží na náměstí Milady Horákové.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Jaromír Beránek
Spustit audio