Jaroslav Veis: Pamatuju si ten den

A do třetice zrovna tento den k bilancování vybízí ještě víc, protože je to právě pětadvacet let, co federální parlament ještě plný komunistů zvolil prezidentem Československé socialistické republiky – tak se tato země úředně jmenovala–Václava Havla. O pouhý měsíc dřív by něco takového bylo zhruba stejně pravděpodobné, jako že třeba chlouba československého automobilového průmyslu Škoda Favorit bude zvolena evropským automobilem roku.

Za svůj docela dlouhý život – je mi teď tolik, že v onom roce ´89 bych byl z hlediska průměrného věku dožití statisticky už skoro mrtvý – jsem zažil devět prezidentů. Suchého Edvarda Beneše, který zemi dovedl do Stalinovy náruče. Krvelačného Klementa Gottwalda, který rozpoutal třídní teror. Antonína Zápotockého s pověstí muže lidového, v praxi však dalšího třídního teroristu. Antonína Novotného, zvaného potměšile sličný, obratného komunistického aparátníka, avšak troubu.

Až později jsem se dozvěděl, že další v pořadí, hrdinný generál Svoboda byl výkonný sovětský agent. Pak se na Hradě usadil Gustáv Husák, kdysi oběť komunistického režimu, později jeho opora, a nastolil v zemi normalizační bezčasí, režim, který naplňoval žaludky, avšak duše devastoval.

A pak, před pětadvaceti lety, se stal prezidentem Václav Havel. Když tak bilancuju, musím říct mým prvním, kterého jsem respektoval bez výhrad, jediným, na kterého jsem v životě mohl být hrdý. O jeho nástupci jsem už bohužel tohle říct nemohl. Horší už to být nemůže, říkalo se tehdy s nadějí v hlase nejen po kavárnách. Může, říká se sklesle nejen po kavárnách dnes.

Pamatuju si ten den, kdy se Václav Havel stal mým prvním a jediným prezidentem. Bylo pošmourno a na Hradní nádvoří jsem dorazil až pozdě, takže ty slavné krátké kalhoty jsem viděl až večer v televizi. A stejně tak si pamatuju větu z úvodu jeho prvního novoročního projevu: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych i já vám lhal.“

Nahoře nad Hradem, jako vždycky, vlála tehdy standarta s nápisem „Pravda vítězí“. Tenkrát tam vlála zcela oprávněně. Škoda že před Havlovým prezidentováním, ale bohužel i po něm, tam až příliš často měla jen splihle viset.