Prezident Macron se sblížil s Francií předměstí, přišel na Hallydayův pohřeb

Skeptici se zpočátku ušklíbali. Oficiální státní pohřeb s průvodem na Elysejských polích jim přišel pro „rošťáka Johnnyho“ přehnaně patetický. Ale v den smutečního aktu se nechali unést i ti největší cynici. Jen úplně necitlivého člověka by nedojaly slzy bikerů, těch ostrých hochů s potetovanými pažemi oblečených v kůži, popisuje atmosféru Devecchio.

Setkání švárů

Na ulici se podle něj sešli oni „ponížení“, kteří nejsou nikdy vidět v médiích a kterým módní francouzské žurnály přezdívají „švárové“. Vyšli z hlubin země, aby vzdali hold tomu, který byl možná miliardářem, ale zároveň vždycky dokázal zůstat jedním z nich.

Inteligenci prezidenta Macrona, iniciátora této „lidové pocty“, vidí autor článku v tom, že s ní dokázal souznít. Byl jedním z davu a přitom zůstal sám sebou. Po jeho prvních slovech, přenášených na obrovská plátna lemující trasu pohřebního průvodu, začal dav skandovat „Johnny! Johnny!“ A prezident republiky našel tu správnou notu. Vyzdvihl jeden „francouzský osud“, který „dokázal překonat čas, nejrůznější doby, epochy, generace a všechno, co rozděluje společnost“. Než skončil, vyzval dav, aby zatleskal „Johnnymu“, takže mohutné ovace nakonec částečně patřily i jemu.

Cizí Macron

Předměstská Francie, která v den pohřbu kráčela pařížskými ulicemi, přitom Macronovi dlouho odporovala. „Během kampaně je nezajímal. Za prvních měsíců vlády dokonce nevyslovovali jeho jméno. A nešlo o to, že by ho neznali. Ne, Macron byl této Francii prostě cizí,“ vysvětluje novinář Gérald Andrieu, který prošel pěšky celou Francii, aby se s těmito lidmi seznámil. Rozhovor hluchých podle něj pokračoval i po Macronově vítězství a politik dlouho zůstával jen prezidentem francouzských horních vrstev.

Až díky Johnnymu Hallydayovi si Macron usmířil Francii „těch dole“. „Kdo ví,“ zamýšlí se autor fejetonu, „zda ta sobota nezůstane jedním z prvních mezníků jeho prezidentského období. Ale buďme věcní: politika sice potřebuje symboly, ale ty nemohou nahradit činy. Bude potřeba mnohem víc než Johnnyho písně, aby se Macronovi podařilo zabránit zavírání továren, vrátit městská centra lidem, bezpečí do ulic a odpovědět na výzvu migrační krize,“ zamýšlí se v listu Le Figaro žurnalista Gérald Andrieu.