Na 50 metrech červeného lana je možné se zachránit, anebo zřítit do nicoty

V prostoru od země po strop zaplněném lany si budou pohrávat s rozpory mezi tím, co jsou a co si přejí být. Soubor tvoří švýcarské akrobatické duo, které dlouhodobě působí v České republice. Stephanie N´Duhirahe k původu jejich představení říká: „K vytvoření inscenace Le Poids du vide nás přivedla témata chaosu a úpadku. Dlouho se nás tato tematika dotýká, protože kolem sebe neustále slyšíme, že se blíží konec světa, nebo že se lidstvo řítí do záhuby. V naší inscenaci jsme se proto rozhodly vytvořit vlastní svět, ve kterém naopak funguje vše skvěle. Nicméně postupně se tento dokonalý systém začne rozpadat. Přemýšlely jsme nad scénickým konceptem, ve kterém bychom mohly demonstrovat, jak na katastrofy reagují různí lidé. V představení Le Poids du vide jsme sice pouze dvě, ale obě výrazově i pohybově velmi rozdílné, což může být pro diváka poutavé.“

Jakým způsobem jste téma úpadku společnosti a kolektivního chaosu zapracovaly do novocirkusové formy?Co se týče naší cirkusové techniky, tak já i Morgane se věnujeme závěsné akrobacii na lanech. V této inscenaci jsme naši techniku posunuly zase o kousek dál. Rozhodly jsme se, že budeme používat jen jedno lano o délce 50 metrů. Pro každou novou inscenaci rády vymýšlíme jiné akrobatické prvky. Tento přístup k cirkusové technice v podstatě charakterizuje i náš experimentální přístup k tvorbě. Navíc si vybíráme materiál, se kterým je možné v inscenaci manipulovat, který si můžeme přizpůsobovat. Cílem bylo vymyslet pohybový slovník, který by v případě inscenace Le Poids du vide skutečně evokoval momenty naprostého chaosu. Ale kromě akrobacie na laně, budeme ještě využívat i párové i pozemní akrobacie.

Působíte sice v České republice, ale jako akrobatky často cestujete po Evropě, angažujete se v různých projektech. Jak se vám v takovém pracovním vytížení dařilo obnovit původní verzi Le Poids du vide?Ta inscenace měla dlouhou genezi. Na začátku to bylo představení určené pro hraní na ulici. Pak jsme ji přepracovaly pro kamenné divadlo a v roce 2013 měla premiéru v pražském divadle Alfred ve dvoře. K této premiéře jsme se dopracovaly zhruba po roce příprav. Pak uběhly další tři roky a my máme další novou verzi. Morgane v tuto chvíli žije ve Francii a já žiju tady v Praze. Není tedy vůbec snadné se scházet. Před premiérou jsme se teď ale setkávaly častěji, vždy zhruba na dva týdny v měsíci.

Stephanie N´Duhirahe a Morgane Widmer v představení Le poids du vide |foto: zdroj: Letní Letná

Jak vypadá vaše vzájemná interakce, když spolu tvoříte?Svou roli hraje už to, že máme obě dvě jiné fyzické predispozice. A to nás baví, protože se každá pohybujeme úplně jinak. A ještě se navíc lišíme povahově. Chvíli to trvalo, než jsme se sladily a pochopily, jak máme společně na scéně vystupovat a interagovat. Teď už nám to jde výborně. Naučily jsme se sobě naslouchat a díky tomu jsme zjistily, že naše umělecké směřování je stejné a že se v podstatě doplňujeme. Není to tak, že by jedna rozhodovala a ta druhá jen poslouchala. Je to zkrátka kolektivní práce. Navíc nás spojuje stejný smysl pro humor. Hodně se při zkoušení nasmějeme.

Pomáhal vám někdo při zkoušení Le poids du vide s dramaturgií nebo choreografií?Jelikož jsme přistoupily ke znovu nazkoušení a výrazné úpravě té inscenace, řekly jsme si, že musíme ještě přizvat někoho, kdo by nám dával zpětnou vazbu a možná i určoval směr. V tomto případě to byla Minh Hieu Nguyen, performerka ze souboru Farma v jeskyni, která nám pomáhala s prohloubením tématu a stavbou příběhu. Dalším důležitým člověkem byl Jan Kalivoda ze souboru Wariot Ideal, který se nám postaral o speciální jevištní efekty a techniku.