Starý Hippokratés se jistě dívá

O tom všem a o všem moc příjemně si člověk může povídat s inspirativní ženou, s docentkou Kateřinou Ivanovou.

Rodinné zázemí a vzory prý bývají určující. Inspirace ze strany maminky, známé socioložky, je v případě Kateřiny Ivanové naprosto zřejmá. Strýc zase býval krajským chirurgem.

„Mě samotnou sice život a systém zavály i do úplně odlišných prostředí. Přesto jsem ale nakonec oblast medicíny a společenských věd propojila na Ústavu sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví,“ přemýšlí.

Otec, inženýr architekt a výtvarník Karel Typovský, dnes třiadevadesátiletý, v době našeho vysílání vystavoval v olomoucké galerii.

Měření teploty hromadě brambor

„Myšlenky na studium v podstatě čehokoli mi ovšem byly tehdejším režimem zatrhnuty. Zkušenost z konzervárenské školy v Bzenci a pak profesní etapu v někdejší Frutě a dále v Nealku, v pivovarech nebo u drah beru jako obohacení. A uznejte, na práci kvalitářky ani na šplhání doprostřed hromady brambor a odečítání jejich teploty ve velkoskladech zeleniny se prostě zapomenout nedá,“ popisuje dnešní vysokoškolská pedagožka.

„Známá“ Hippokratova přísaha

Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví, kde docentka Ivanová působí, vzdělává nejen mediky pochopitelně v celé řadě disciplín. V našem povídání ale muselo dojít i odkaz slavného Hippokrata.

„Na sousloví Hippokratova přísaha se může odkazovat leckdo. Zdalipak ji ale opravdu zná? A zdalipak ji i chápe? Není to zdaleka tak jednoduché, přísaha postihuje mnoho oblastí a aspektů myšlení a konání lékařova. V rámci vzdělávání zdravotníků se ale mimo jiné snažíme třeba i o skutečné pochopení a rozbor lékařského slibu,“ říká Kateřina Ivanová.

Dobré vychování z rodiny. Ale i z fakulty nebo z kliniky

Nemohoucí senior leží na lůžkovém oddělení. Večeři mu na pokoj donesou, ale nemá ho kdo nakrmit. Takže jako by se nestalo. Jinde se lékař nebo sestra prostě neusmějí, ani kdybyste je lechtali. Situací a otázek, co je a co není etické, se nabízí řada.

„Často ale zjišťujeme, že pokud si pacient, klient či jeho rodina na něco stěžují, bývají to nedorozumění, nekomunikace, vztahové a společenské nedostatky více než vážná odborná selhání zdravotníků. Kéž by si třeba budoucí lékaři pamatovali, že jejich denní chleba, věci, v nichž se oni sami orientují s přehledem, mohou naopak pro každého pacienta být zcela nové a dle situace vlastně i fatální. Jistě můžeme uvažovat také o důležitosti dobrého mravního a etického zázemí budovaného celý život,“ myslí si Kateřina Ivanová.

Ale už jenom možnost setkat se s přirozenou morální a lidskou autoritou na vysoké škole, při diskusi u kávy anebo třeba při poslechu rozhlasu může mnohé dát.