Jiří Stránský: Malé psaní o velkém svátku

U nás – jak známo – je státní svátek okrášlen především projevem prezidenta a udělováním několika stupňů vyznamenání. Tím – samozřejmě - předsváteční zprávy oplývají bulvárními dohady a div ne sázkami. Například jestli zpívající pravicová fanynka pravicové hlavy státu (zvonkajšku to takto naozaj vyzeralo) dostane metál od (velké) levicové hlavy státu. Nebo co se tahle hlava chystá říct, koho setře, koho urazí, koho slovy pomiluje.

Takže už teď je jasné, že ty posváteční zprávy a (hlavně) komentáře se zřejmě vyčerpají jednak seznamy a zájmem o vyznamenané, jednak seznamy rektorů a zájmem o ty, co jsou solidární se dvěma hříšnými kolegy, a taky nepřijdou na Hrad slavit. Tím pádem riskují, že je tam na kopec nikdo nepozve, dokud prezident bude Zemanem – pardon: dokud Zeman bude prezidentem.

Kdysi jsem to zažil na vlastní kůži, jelikož patřím až do konce svých dnů mezi pravdoláskaře, a Ten, Co Přišel Po Havlovi (podle Toho, Co tančil S Vlky) mě k mé radosti zasklil. Když zazdít by bylo příliš. Taky mě baví představa, kolik panovníkových milců bude pozváno na dekorování ve Vladislavském sále a kolik z nich ten metál dostane (a právě proto se teď odhaduje, jestli to bude i Paní Zpěvačka) a kolik až potom na recepci.

To jediné se mi líbí: že – až na trvalý nedostatek důstojnosti – se prezident chová jako panovník. Jeho milostivosti i rozhořčenosti mě naplňují nadšením. Mám trochu problém se šaškem, ale včera jsem sledoval televizi, a myslím, že se mu teď říká tiskový mluvčí.

Trochu mě panovník zklamal, když po žďárské tragédii řekl, že vážně uvažuje o vyznamenání mladičkého hrdiny při příštím osmadvacátém říjnu, neboť teď už to nejde. Jako by najednou nevěděl, že panovník může všechno a že žádání parlamentu o schválení je jen formalita. Aby ona většina idiotských novinářů neremcala. Teď jsem jen zvědavý, jestli si to panovník přeci jen nerozmyslí a… A.

Hezký den.