S. K. Neumann: Rudý básník v sanitním voze

22. únor 2016

Pražský rodák Stanislav Kostka Neumann představuje svým dílem jednu z významných literárních osobností konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Pro svůj levicový radikalismus byl zejména v době komunistické totality stavěn na piedestal socialistické kultury a každý žák se o něm povinně dovídal na hodinách českého jazyka.

K líčení o jeho nesporném básnickém i literárním talentu však v důsledku totalitního stylu výchovy nebyla nikdy přidávána vyprávění o jeho rozporuplném charakteru a četných lidských selháních, které ovšem jeho osobnost také spoluvytvářely. Na vývoji S. K. Neumanna se při tom podílela i dramatická zkušenost z první světové války.

Básník, spisovatel a široce působící kulturní pracovník Stanislav Kostka Neumann se o atentátu na následníka rakouského trůnu dozvěděl s tisíci dalšími účastníky velkého sokolského sletu v Králově Poli u Brna. Slet byl tehdy samozřejmě rozpuštěn a davy domácích i zahraničních návštěvníků se znepokojeně vydaly ke svým domovům. O měsíc později vypukla válka a povolávací rozkaz čekal zanedlouho i na skoro čtyřicetiletého Neumanna.

Bouřlivák jde k oltáři

Blízký druh Františka Gellnera, Fráni Šrámka, Viktora Dyka nebo Karla Tomana měl v tu dobu za sebou poměrně pestrý profesní i osobní život. Bylo tu víc jak roční vězení v procesu s Omladinou, desítky básní plných buřičství i lásky k přírodě, bohaté působení v několika časopisech, ale také odchod od první manželky Kamily a dvou malých dětí. Ještě v prvním válečném roce je vydána Neumannova slavná Kniha lesů, vod a strání, ale od jara 1915 se básník musí na čas odmlčet. Jeho tehdejší družka Božena Hodačová ho ještě těsně před odchodem k pluku donutila k řádnému sňatku. I „Bouřlivák“, jak ho tehdy nazývala, musel v nastalé nejistotě myslet na zaopatření jejich nedospělé dcery.

Zrada, zbabělost a Segedín

S. K. Neumann narukoval 15. května 1915 k 28. pěšímu pluku do Prahy. Nastoupil tedy k jednotce, která vlastně neexistovala. Pluk „Pražských dětí“, jak se mu říkalo, byl totiž po nešťastných událostech na východní frontě počátkem dubna rozpuštěn. Obvinění ze zrady a zbabělosti se nakonec neprokázalo, pluk byl obnoven a ještě prokázal bojové kvality na italském bojišti. Mezi prvními útvary, pro které byla postižení odvolána, patřil náhradní prapor v maďarském Szegedu (tj. česky Segedínu), což bylo místo, kam začátkem června přišel i S. K. Neumann.

Božena zasahuje

V zákopech první světové války ve Vojenském historickém ústavu v Praze

Válečné zážitky se staly námětem hned několika Neumannových literárních zpracování. O maďarském pobytu se dočteme v próze Válčení civilistovo. O dalších místech Neumannova pobytu pak vyprávějí knihy Elbasan a Bragožda, které se vážou k pobytu praporu v Albánii. Jako básník se však musel s válkou vyrovnat i verši vydáním sbírky Třicet zpěvů z rozvratu, která byla později rozšířena a pojmenována lakonicky 1914 – 1918. Tato zajímavá díla si ale dnes můžeme přečíst pravděpodobně jen díky zásahu Neumannovy novomanželky. Byla to prý právě ona, kdo umluvil vojenského šéflékaře Breindla, aby známého literáta vzal k sanitnímu personálu a tím ho zachránil od první frontové linie.

Vojákova odvaha a Čapkův oční katar

Ačkoli ve svém Válčení S. K. Neumann tvrdí, jak je frontový zážitek „jemným kořením hlubokých dní“ a že voják má mít „hlavu vzhůru a čelit bitvě“, sám se přímého boje nezúčastnil. Dokonce se mu i aktivně vyhýbal. Když měl odjet ze Szegedu na frontu, napsal o této lapálii Josefu Čapkovi. Slavný malíř a bratr spisovatele Karla Čapka mu tehdy poslal malý balíček s kouskem zelené skalice a s radou, aby si jí mazal oko, že to básníkovi pomůže vyléčit oční katar. Neumann pochopil. Vytírání oka přivodilo zánět spojivek, který si budoucí komunistický aktivista dále tajně obnovoval i po převozu na kliniku. Na konci ledna 1916 se však pobyt v nemocnici Neumannovi zajídal a zánět také nešlo udržovat do nekonečna. Po vyléčení se přihlásil k pluku a v rámci 19. pochodové setniny odešel na bojiště.

Smrt morově žlutá a zelená

Špitál z 1. světové války

Jako saniťák se se smrtí setkával spíše v osadách, na silnicích a kamenitých cestách, kde prý chodila „k jednomu po druhém, morově žlutá a zelená.“ Umírání se mu prý tehdy stalo „jevem všedním jako popelář nebo roznašečka novin.“ Vojáci v odlehlých balkánských končinách totiž trpěli nejen v boji, ale kosil je i hlad, cholera, úplavice i malárie přenášená všudypřítomnými komáry. Naštěstí měli i ti nejbídnější jednou za čas možnost zotavit se na dovolené. Neumannovi pomohla zejména na jaře roku 1917. Po návratu ale začíná kolotoč útrap nanovo. Básník tehdy poznal vojenské nemocnice ve Staré Pazové nedaleko Bělehradu, v rakouském Neuburgu a nakonec od jara roku 1918 i na Vinohradech v Praze. Konec války a vyhlášení Československa přivítal z lože, kam ho upoutala španělská chřipka. Brzo se ale zotavil a vrhl se s novou intenzitou do víru československého kulturního dění.

autor: Václav Nájemník
Spustit audio