Automatky o autismu: český konejšivý přístup včasné diagnostice nepomáhá

„Je důležité, abychom dítě sledovali a třeba ho i na diagnostiku poslali s tím, že může být nález negativní. V mé praxi se často se stává, že rodiče říkají pediatrovi o tom, jak se jim miminko nezdá, že se chová divně, a lékař je uklidní tím, že z toho vyroste. Také se stává, že rodičům přijde všechno v pořádku a příbuzní ani přátelé si nevšimnou právě toho, že třeba děťátko nemluví, a v rodině se říká, že tatínek také do tří let nemluvil. Někdy ale dítě nezačne mluvit vůbec. Potom pracujeme už v zaběhnutém režimu. A pokud dítě místo řeči používá třeba bouchání, už musíme pracovat s patologickým chováním, se kterým jde velmi těžko něco dělat.“

V České republice chybí nejen včasná diagnostika, ale také následná péče, kam by mohly nejhůře postižené děti docházet. Chybí i zařízení pro dospělé lidi, na jejichž péči už rodina nestačí. Na to upozorňuje dokumentární film Veroniky Stehlíkové a manželů Třešňákových, Děti úplňku.

Podle Hany Zobačové je ideálním řešením australský model služeb, který se velmi důsledně zabývá nejmenšími dětmi: „Pokud dítě v Austrálii vykazuje jakékoliv náznaky poruch, okamžitě je vysláno ke specialistovi. Rodiče to ani nevnímají jako problém, protože jsou všichni zvyklí docházet na vyšetření. A pokud se něco potvrdí, specialista pošle dítě na další vyšetření a chopí se ho ‚tým lidí‘, kteří se snaží napravit, co se dá, už od nejranějšího věku. A když se po pár měsících nebo letech zjistí, že je dítě v pořádku, nechají ho jít s tím, že mělo dobrou péči. Anebo se zjistí, že není v pořádku, ale všichni udělali, co se dalo, a dítě umí třeba deset slov. Ale umí těch deset slov, se kterými si dokáže říct o vše, co potřebuje. Nestane se ale, že se musí napravovat něco zpětně. A veškerá tato péče vyjde stát levněji než hašení problému u starších dětí nebo dospělých.“

Hračky|foto: CC0 Public domain

Pro děti s poruchami autistického spektra existují speciální školky a školy. Záleží na šířce jejich onemocnění a samozřejmě na lokalitě. Ve větších městech je výběr institucí i osobních asistentů možný, v některých regionech ale jakákoliv pomoc chybí. Hana Zobačová pracuje ve speciální školce, kde je na 10–12 dětí 5 dospělých, z čehož jsou tři pedagogové a dva asistenti. Školka je finančně dostupná i sociálně slabým rodinám. „Moje práce je hrozně pozitivní, pracuji s malými dětmi, takže jsme na začátku. Říkám rodičům, aby si kladli malé cíle, které dokážeme splnit. Tyto děti dělají pokroky, ale mnohem pomaleji. Pracujeme v řádu týdnů a měsíců.“

Dětem s poruchami autistického spektra často pomáhá přítomnost sourozence. „Doporučuji rodičům, pokud je to v jejich silách a finančních možnostech, aby si pořídili další dítě, protože to, co vysvětluje dospělý rok, dokáže malé dítě vysvětlit za hodinu.“

U dětí s poruchami autistického spektra neznáme příčinu onemocnění, neexistuje ani vědecké odůvodnění jejich extrémní citlivosti na přírodní jevy, jako je právě úplněk. Jisté ale je, že mezi námi žijí a potřebují naši pomoc, oni i jejich rodiny.

Poslechněte si Automatky s Hanou Zobačovou o tom, jak poznat rozvíjející se poruchu už v batolecím věku.