16. den. Hraček plný kamion, končí škola a zvláštní případ
Když jsem popisoval na Radiožurnálu atmosféru v kulturním domě v Havlíčkově Brodě, kde Český rozhlas předával dary posluchačů dětem z ústavů sociální péče a dětských domovů, seznámil jsem se s desetiletou Míšou. Náhodou mi ji doporučili pořadatelé k mikrofonu, že je celkem řečná. Povídat naštěstí uměla, vyprávěla o svých přáních pod stromeček, ale mnohem víc mě zaujalo, že v dětském domově bydlí se svými třemi sourozenci. Rodiče jeví pouze symbolický zájem, ale stačí na to, aby znemožnili adopci. Mizerná situace, kterou zatím zákonodárci nedokázali vyřešit. Takže Míšu na Vánoce potěší dva dárky, které si přála a které od posluchačů Českého rozhlasu dostala.
„Darujte hračku s Českým rozhlasem“ je nepochybně skvělá akce, a jak jsem viděl, tak i logisticky dost náročná. Výsledkem ale je, že se k téměř dvěma tisícům dětí dostane kolem čtyř tisíc dárků.
Dílo se pro letošek podařilo a příští rok bude Český rozhlas „bohužel“ akci opakovat. Za Míšou a jejími sourozenci se chci jet o Vánocích podívat.
S dětmi jsem strávil i poslední školní den tohoto roku. Dostal jsem se na předvánoční besídku v Základní a praktické škole v Havlíčkově Brodu. Škola je to velmi útulná, na sto dětí připadá třicet učitelů a i tady je vidět, jak se péče o děti s hendikepem zlepšila.
Děti jsou mnohem bezprostřednější než v běžné základní škole, okamžitě se dávají do řeči a ředitelce Kláře Sojkové dělají radost.
„Mám pocit, že je to tady lepší než na běžné základce,“ říká.
Koštětem a lopatou
Zajímavý úkaz jsem zažil i v Třešti, kde jsem náhodu potkal kolegyni ze zpravodajství ČRo Olgu Štrejbarovou. Doporučila mi místního malíře Petra Mirčeva, který prý dokázal „uklidit“ z města bezdomovce a různé chudáky.
Udělal to tak, že jim pronajal svoje domy. Má jich ve městě pět a teď v nich bydlí kolem dvaceti lidí. Nájem za ně obvykle platí sociálka. Kvůli tomu má ve městě i dost odpůrců, proto to nechci nějak posuzovat.
Spíš mě zaujala pětičlenná romská rodina, které pronajal jednoduchý domek. Před ním parkuje na dvorku kára a lopata s koštětem.
S tímto vybavením uklízí hlava rodiny Štefan město a z platu hradí nájem. Před lety žili na ubytovně, potom pár měsíců v lese a teď mají konečně byt a funguje to.
Jedno dítě chodí do školy, další do školky a jedno malé je doma. Mají i dvě starší skoro dospělé, které jim před lety odebral sociální úřad, protože neměli kde bydlet. Teď už se jim prý do malého domku k rodičům nechce.
Vypadá to jako zajímavý příklad, jak přelstít ono stokrát zmiňované sociální vyloučení. Ostatní nájemníci malíře Mirčeva nejsou Romové. To jen aby se vědělo.