Nové muzeum v Antverpách mapuje nebezpečné cesty emigrantů do USA
V Evropě dnes žijí milióny lidí ze všech koutů světa. Jen do Česka přišlo, většinou kvůli práci, několik set tisíc cizinců. Dřív to ale bylo úplně naopak. Lidé se z Evropy masově stěhovali do Ameriky, aby tam našli práci nebo svobodný život. Z belgických Antverp tak vypluly víc než dva milióny imigrantů, včetně stovek Čechů. O jejich příběhu se dozvíte ve zbrusu novém muzeu Red Star Line v belgických Antverpách.
„Představuju si to jako takový koktejl emocí. Lidé tu stáli frontu na loď do Ameriky a některým bylo smutno, protože opouštěli svou zemi a své přátele. Jiní se ale naopak těšili na novou a lepší budoucnost,“ říká kurátor antverpského muzea Bram Beelaert.
Stojíme spolu před velkým obrazem lodi odplouvající z Antverp do Nového světa. Z reproduktorů slyšíme hlasy lidí, kteří se před desítkami let vydávali na dlouhou a neznámou cestu.
Z Brna až do Nového světa
K miliónům emigrantů patřila i mladičká Anastásie Menšíková z moravské vesničky Rozseč. V roce 1902, když jí bylo 11, se její otec rozhodl hledat štěstí v Americe. Rodiče prodali rodný dům a veškerý další majetek.
Anastásie na sklonku života vzpomínala, že se s nimi přišla rozloučit celá vesnice. Lidé plakali, ale ona a její bratři byli veselí, protože se těšili na dobrodružství. S rodiči odjeli do Brna a odtud vlakem až do Antverp. Koupě drahých lístků ale ještě neznamenala, že se skutečně dostali na loď.
Imigranti museli projít nezbytnou lékařskou prohlídkou
Sledujeme filmový záznam z lékařské prohlídky imigrantů. Museli jí projít, protože americké zákony dovolovaly vstup na americkou půdu pouze zdravým lidem, kteří byli schopní obživy.
Už v Antverpách musel každý zájemce podstoupit zdravotní prohlídku, aby se zjistilo, jestli není nositelem nemocí, jako byla tuberkulóza nebo tyfus. Jen zdraví mohli vstoupit na palubu a odplout do Ameriky.
Chudí museli cestovat ubohou třetí třídou
Jeden lístek na parník společnosti Red Star Line stál v přepočtu na dnešní poměry přes 25 tisíc korun. Pro Anastásii a její rodinu to byly velké peníze. Spolu s ostatními chudými museli cestovat třetí třídou.
„Máme svědectví, podle kterých lidé z první třídy občas házeli chudým cestujícím pomeranče nebo jiné ovoce. Bylo jim jich totiž líto,“ říká Bram Beelaert. Kromě občasných návštěv paluby trávili lidé ze třetí třídy většinu času v útrobách lodi. Neslyšeli o mnoho víc než hluk ocelové konstrukce zaoceánského parníku.
„Tady vidíte, že cestující v první třídě měli v podpalubí i bazén,“ ukazuje Bram Beelaert na velký model zaoceánské lodi. Sjížděli k němu zvláštním odděleným výtahem, aby nemuseli přijít do kontaktu s lidmi ze třetí třídy.
V Americe začali nový život
Anastásie Menšíková přistála po deseti dnech plavby v New Yorku. Pak se s celou rodinou vydala vlakem až na druhý konec Ameriky. Záhy jí zemřel starší bratr, ale odchodu za oceán nikdo z rodiny nelitoval.
Stejně jako milióny dalších Evropanů i Anastásie našla v Americe nový život. Ještě po desítkách let říkala, že v ní zůstává obrovský pocit hrdosti na své rodiče, že se k tak riskantnímu kroku odvážili.
