Zastávka na Hedvábné stezce v uzbeckém Margilanu
Výroba přírodního hedvábí je historicky spojena s Čínou, kde se také před pěti tisíci lety zrodila. Do Evropy doputovala teprve před 1500 lety. Podle některých pramenů se o to zasloužil cestovatel Marco Polo, podle jiných křižácké výpravy. Daleko dříve se však chov bource morušového a tajemství jeho zpracování dostalo do střední Asie. Po stovky let je centrem produkce hedvábí i obchodu s ním uzbecké město Margilan.
Tkalcovské stavy rachotí. Ženy s šátky na hlavách pracují tiše a soustředěně. Pod jejich rukama vznikají metry a metry prvotřídní hedvábné látky. Výroba hedvábí má v uzbeckém Margilanu opravdu předlouhou tradici. Město leželo na slavné Hedvábné stezce a dnes je centrem produkce hedvábí celého Uzbekistánu.
„Nedá se říct, kolik metrů látky se utká na jednom stavu. To závisí na konkrétním pracovníkovi. Někdo utká denně pět metrů, jiný patnáct a ti nejlepší třeba dvacet metrů látky. Když to opravdu pospíchá, zvládneme výrobu od niti přes barvení až po látku třeba za týden,“ vysvětluje mi Rais, muž s huňatou ušankou na hlavě, který se představuje jako specialista.
Provádí mě rozsáhlým areálem továrny, která má nejlepší léta očividně za sebou. Závod Yodgorlik vznikl v roce 1972 jako největší podnik na zpracování hedvábí v celém Sovětském svazu. Tehdy tady pracovalo přes dva tisíce lidí. Dnes je to jen desetina původního počtu. A snížila se i produkce.
Už pár let je firma v soukromých rukách, na pracovní morálce se ovšem privatizace příliš nepodepsala. Na svého průvodce čekám na vymrzlém dvoře skoro hodinu. Když konečně dorazí, je notně cítit vodkou.
Naštěstí se však z dob minulých zachovalo to hlavní, o co jde v závodě na výrobu hedvábí především – prvotřídní kvalita. „Zpracování hedvábí je rodinná tradice už po sedm pokolení. Otec, děda… kam až paměť sahá, všichni předkové tkali a prodávali hedvábí,“ říká mi spolumajitel firmy Anvar.
Zatímco mě Rais nejistým krokem provádí mezi stavy, ženy neúnavně pracují. Tu a tam skropí nitě napnuté na osnově speciálním roztokem, díky kterému se k sobě neslepí. Rozprašovače nemají, naberou tekutinu do pusy a zkušeně ji rozprsknou.
Továrna Yodgorlik vyrobí měsíčně šest tisíc metrů látek. Většina se spřádá z už nabarvených nití. Jen malá část produkce vzniká mimořádně pracnou a zdlouhavou cestou batikování.
V malé místnosti klečí na zemi dva muži a izolepou přilepují na látky šablony. Když se látka ponoří do barvy, materiál pod šablonami zůstane neobarvený. Je to podobný postup, jako když moravské malérečky vrství za pomocí vosku na sebe barvy na velikonočním vajíčku.
„Tento štůček látky už byl barven dvakrát. Teď zakrývají bílou a žlutou. Potom půjde látka do modré a červené barvy a celý proces se zopakuje,“ popisuje Rais a hrdě zdůrazňuje, že všechny použité barvy jsou přírodní.
„Suroviny pro naše barvy jsou třeba granátové jablko, ořech, sakura, indigo, ale i cibule – ta dává žlutou. Speciální solí se potom zaručí trvanlivost barev. To je naše tajemství,“ dodává.
Prohlídka hedvábné továrny končí, jak jinak, ve firemním obchodě. Není zde ani živáčka. Turistů a potenciálních zákazníků je v Uzbekistánu jako šafránu. Látky jsou krásné a navzdory nulové poptávce docela drahé. K nákupu mě však nikdo nenutí. Je zřejmé, že průvodce mě sem zavedl jen ze setrvačnosti. Jakmile zamkne dveře, mizí zase v nálevně.
„Je nesmysl nazývat cestu, po které putovaly ohromné desetitisícové karvany, stezkou,“ myslí si Vladimír Liščák z Orientálního ústavu Akademie věd a vysvětluje tak, proč nazval svoji knihu Čína – dobrodružství hedvábné cesty. Jak náročné bylo cestování po slavné obchodní, ale i kulturní tepně? Co všechno se po hedvábné cestě dopravovalo a v jaké době byl provoz na ní nejrušnější? Také na tyto otázky odpověděl Vladimír Liščák v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů.
