Casanova by svoji krasavici na Dunaji nepoznal
Krasavice na Dunaji, město míru nebo největší vesnice na Slovensku – Bratislava má řadu přezdívek a přízvisek, pochvalných i posměšných. Málokteré město se může pochlubit takovou proměnou jako slovenská metropole – z malého města ve výkladní skříň Husákova režimu. Za tuhle proměnu ovšem Bratislava zaplatila zbouráním historických památek i ztrátou původní identity, ve které se mísil německý živel s maďarským a slovenským.
V očích komunistických plánovačů měla Bratislava před sebou zářnou budoucnost. Město nabízelo velké nezastavěné plochy pro megalomanská sídliště a starých domů zase nebylo tolik, aby se nedaly zbourat. A tak se bouralo.
Zmizela celá čtvrť malých domečků pod Bratislavským hradem, zmizela unikátní neologická synagoga a z ovocných sadů v Petržalce se stala džungle paneláků. Tahle stoletá paneláková vize měla trochu velké oči, přesto komunismus nenávratně změnil tvář města.
S Marošem Mačuhou, výkonným ředitelem Bratislavského okrašlovacího spolku, si prohlížíme panorama petržalské strany Bratislavy – paneláky a Nový most. Navzdory pohledu, který máme před sebou, se vedoucí spolku domnívá, že Bratislava má na to, aby získala označení „krasavice na Dunaji“ zpět.
„Některé projekty realizované v poslední době jsou příjemnými místy vhodnými k oddychu a relaxaci. Ale stále je tu co dělat,“ připouští Maroš Mačuha. Přezdívku krasavice na Dunaji dal Bratislavě údajně v polovině 18. století slavný svůdník Giacomo Casanova.
Za jeho chválu prý mohly do velké míry bratislavské ženy, které se italskému sukničkáři vryly do paměti. Tenkrát byla ještě Bratislava korunovačním městem uherských králů. Pak však přišly velké změny. Začalo to se vznikem Československa.
Osmdesátiletý pan Franc, který se na Slovensko coby roční chlapec přistěhoval ze Zlína, vzpomíná, že přistěhovalci to tehdy v Bratislavě neměli vůbec lehké. „Byl problém najít ubytování. Nejen proto, že nebyly byty, ale protože nebyla ochota poskytovat ubytování lidem, kteří se nově přistěhovali,“ dodává.
Ve 20. století se počet obyvatel Bratislavy zvýšil sedmkrát. Většina lidí přitom přišla v éře komunismu. Byly to takzvané náplavy – lidé odjinud, kteří neměli k městu vztah a obrovská sídliště jim sloužila jen jako noclehárny. Přibývalo betonu a ztrácely se vzpomínky na multikulturní Bratislavu z časů Rakouska-Uherska – převážně německou, potom maďarskou, židovskou a jenom trochu slovenskou.
Právě v době komunismu můžeme hledat i kořeny další bratislavské přezdívky – město míru. Těžko říct, jestli to bylo heslo, které mělo zaplnit prázdnotu po zbouraných historických budovách, anebo vzpomínka na takzvaný bratislavský mír z roku 1805, který tu podepsaly Francie a Rakousko po bitvě u Slavkova.
I přes svoji betonovou tvář má však slovenská metropole svoji poetiku a genius loci. Casanova už by sice svoji krasavici na Dunaji asi nepoznal, Bratislava i tak pořád stojí za vidění.
